O padání z oblak na tvrdou zem: Jak horolezec vybudoval nábytkářskou firmu

Michal Peřina, zakladatel firmy LUGI
- Reklama -

Jak si představujete svůj první den v podnikání? A první rok?

Všechno běží jako na drátkách, samospádem, Vy máte konečně čas na sebe, rodinu, koníčky – a peníze se sypou?

Toto je jeden z příběhů o padání z oblak na tvrdou zem.

Každé podnikání totiž prochází krizemi, některé většími, jiné menšími. V aktuálním čísle Business Life ukazujeme, jak takové krize zvládnout.

Plány v oblacích

Michal Peřina byl původně stavař. Rozhodl se podnikat. Založil si firmu poskytující výškové práce. „Chtěl jsem spojit zábavu s prací,“ vzpomíná nadšený horolezec. „Taky jsem se těšil na tu svobodu a plánoval jsem si, jak budu moci trávit prodloužené víkendy ve skalách…“

Do té doby lezl v Alpách, na Kavkaze nebo v Pamíru. Už první zkušenost s podnikáním mu však zadýchala růžové brýle. „Pokud si dobře pamatuji, tak se mi na takový prodloužený víkend podařilo odjet dvakrát…“

Přesto se rozhodl splnit si jeden sen. Vyjel na expedici do Himálaje. „Čtyři kilometry vysoká stěna Annapurny byl můj velký sen. Stálo mě to tehdy všechny peníze a prodal jsem kvůli tomu i auto. Ale bylo to úžasné!“

V Himálaji strávil skoro tři měsíce. Protože během výstupů se často čeká na počasí, Michal měl čas přemýšlet. Také o tom, jestli to, v čem podniká, je opravdu ono a zda by po svém návratu netíhnul raději k něčemu jinému. „Rozleželo se mi to a nechtěl jsem, aby po mně zůstaly jenom natřené komíny,“ ujasnil si, proč nehodlá zůstat u výškových prací. „Srovnal jsem si priority a cítil jsem, že chci dělat něco, co by pro mě mělo větší smysl a bavilo mě to.“

Obklopen přírodou, ve které se cítil skvěle, se rozhodl pro dřevo, přesněji nábytek z masivu.

Dopad na tvrdou zem

Když se z Himálaje vrátil, nelenil a na pozemku, který zdědil po svém dědovi, vyprojektoval a postavil dílnu. Měl idylickou představu – on, majitel, plus dva truhláři. Jestliže oni budou vyrábět nábytek, on bude mít více času pro sebe. Najal tedy dva zaměstnance.

Hypoteticky to mohlo fungovat. V reálném životě to samozřejmě nefungovalo.

„Jakmile jsem s nimi nebyl v dílně, zaměstnanci toho moc neudělali. Bez stálého dozoru se zabývali spíše rybolovem, výrobou pro sebe a hlavně odpočinkem než skutečnou prací,“ vzpomíná na první vážné komplikace.

Truhlařina ho sice lákala, nicméně byl si vědom toho, že se musí spoustu věcí naučit, aby se mohl stát profesionálem. Proto si také najímal zaměstnance – odborníky. Jenže, jak v nové situaci pochopil, i tak se učení nebude možné vyhnout. Aby mohl své zaměstnance řídit, případně se bez nich obejít, musí přece jen profesi rozumět.

Proto jednou týdně docházel na lekce k profesionálnímu truhláři.

Na dvou židlích

„Bylo to vlastně nejhezčí období, kdy ideály byly silnější než skutečnost,“ usmívá se při vzpomínce na dobu, kdy se množily komplikace, ale on je nevnímal jako překážky.

Truhláři, které zaměstnal, mu totiž opakovali, že sami na vše nestačí, že potřeba budou také technologie a stroje. Co měl Michal dělat? „Musel jsem rychle jednat. To znamenalo vrátit se souběžně k výškovým pracím a poměrně dlouho vydělávat na provoz rozvoje nábytkářské firmy, která mezitím už běžela.“

Shrňme si tedy reálné začátky Michalova podnikání. Musel stíhat:

  1. původní firmu na výškové práce, která mu poskytovala důležité finance,
  2. učit se u truhláře,
  3. dohlížet na provoz v nové firmě na výrobu nábytku.

Co je nejpozoruhodnější: Michal Peřina si nijak nestěžoval. Věnoval se totiž tomu, co funguje (výškové práce), a přitom tím mohl živit svůj dlouhodobý sen (nábytkářská firma).

Jen potřeboval překonat rozjezd. Investoval svůj čas a úsilí do budoucnosti, které věřil.

Truhlařina na plný úvazek

Zkrátíme to. Rok a půl sponzoroval truhlárnu výdělky z výškových prací. Problém je, že když trávil čas v jedné firmě, aby uživil ty, které měl v truhlářské dílně, nemohl na ně osobně dohlížet – a nábytkářská firma výkonnově stála.

Pochopil, že aby nábytkářská firma vzkvétala, nemůže honit dva zajíce najednou a musí se jí více věnovat. A tak se rozhodl pro riskantní krok.

Prodal obchodní podíl ve firmě na výškové práce a začal se věnovat truhlařině na plný úvazek. Zdá se to jako harakiri, když truhlářská firma neprosperovala. Nicméně Michal Peřina to dělal právě proto, aby prosperovat začala.

„Dlouho jsem neváhal. Pomohlo mi, že já nehledám v životě jistoty,“ říká ten, který byl zvyklý viset na horolezeckém laně. „Pro mě by nebyla ostuda neuspět v podnikání. To se prostě nemusí povést. Ostuda by byla jedině skončit zadlužený.“

A teprve teď přišel rok smůly.

Jak je možné dostat se ze dna? Co v nejhorší chvíli pomůže?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -