Romantické ideály Robina Hooda aneb Kdo vlastně doplácí na daně?

Hrrr na bohaté! Ať jsme sami bohatší... Ehm, vlastně, nejdeme v tom případě sami proti sobě?
- Reklama -

Když se řekne Robin Hood, co se Vám vybaví?

Tipnu se, že: Hrdina.

A pak také: Bohatým bral a chudým dával.

Na příběhu lapky ze Sherwoodu je ale zajímavé mnohem víc. Je to totiž dobrá vzdělávací kniha. Naučí nás mnohé o daních.

Co stojí za povšimnutí?

1. ideál: Bohatým brát a chudým dávat

Předně si vyjasněme Robinovu existenci. V pramenech je od 16. století jeho osoba ztotožňována se šlechticem Robertem z Locksley. Hájil se, že je správné bohatým brát a chudým to přerozdělovat.

Kdo je ale skutečně chudý? Polovina populace, tedy asi 3,5 miliardy lidí, žijí za méně než dva dolary (50 Kč) denně. V České republice a střední Evropě obecně patříme k 10 nejbohatším procentům populace. K chudým určitě ne.

Robin Hood pochopitelně neřešil globální chudobu. Posuzoval optické bohatství/chudobu v dané zemi. Z tohoto pohledu se za mez chudoby často považuje přibližně 50 % průměrného příjmu v dané zemi.

Možná si vzpomínáte, jak byl Robin Hood galantní k ženám. To ovšem zčásti souviselo s jeho uvedeným pravidlem. Většinu dospělých žijících v chudobě totiž tvoří ženy. To je způsobeno rozdělením mužských a ženských rolí. Tím, že se žena podle konzervativního společenského vzorce musí při práci starat ještě o domácnost a děti, mnohem častěji pracuje na částečný úvazek a tudíž vydělává méně peněz, což se posléze odráží i na výši jejího důchodu. (Proto jsme také první číslo časopisu Business Life zaměřili na zlepšení materiálního postavení žen.)

Robina Hooda každopádně překonal moderní stát. Ten bere peníze plošně – prakticky všem, kdo něco vydělají. A čeho si zvláště povšimneme – zaměstnancům pak zůstane přibližně jen polovina peněz, které jim ve skutečnosti zaměstnavatel vyhradí.

2. ideál: Bič na střední třídu

V moderní době se mu říká daň z příjmu. Ostatně pojďme k daním vůbec:

Nějaká varianta daní existovala vždy. Zpočátku výběr daní připomínal spíše drancování (v některých jazycích také výraz pro daň odpovídá označení chovného dobytka, protože ten představoval nejvyužívanější formu daně).

Ve středověku existovali licencovaní výběrčí. Ti měli možnost dokonce určovat si vlastní svévolné daně. Mnohé rychle rozšířené byly tak absurdní, že se dlouhodobě neudržely – jako v Anglii daň z počtu oken nebo v Německu daň z komínů.

Daň z příjmu, která u nás existuje méně než 200 let, vznikla zpočátku (samozřejmě) jako daň pro bohaté – jako každá jiná daň, která se posléze rozšířila na ostatní (proč jde vždy o takovou obstrukci, to vysvětlíme).

Zpočátku byla daň z příjmu vyhlášena pouze v dobách válek, živelných pohrom a jiných mimořádných okolností, tudíž byla pouze dočasná. Na českém území známe daň z příjmu od roku 1849, ve Velké Británii od roku 1874 a v USA od roku 1913. Pozoruhodné je, že vždy ji na sebe vzali bohatí. Ale nikdy to jen u nich neskončilo. Pojďme k tomu podrobně.

To, že jde o „daň pro bohaté“, bylo vždy obsáhle prezentováno mase, tedy bohatými nebohatým. Bez spolupráce nebohatých by totiž daň nebylo možné prosadit a vyhnout se sociálnímu konfliktu, protože lidé se vždycky uměli dobře organizovat.

Chudí samozřejmě nebyli proti. A střední třída už vůbec. Ani jednu vrstvu přitom nenapadlo, že si pletou smyčku na vlastní krk. „Budeme-li bohatým brát a chudým dávat, všichni se budeme mít dobře,“ vyhlašoval Hood, který by nepochybně měl šanci i v dnešní politické době.

Vypadalo to jako ideál. Jenže ideály nikdy ve skutečnosti nefungují. A tak bohatí, kteří vždy ve skutečnosti vládli, posléze někdy s velkou omluvou, někdy zcela nenápadně začali „svou daň“ rozšiřovat. A tak začaly být daně vybírány i od střední třídy. Chudí samozřejmě opět nebyli proti! Dokonce zvedali ruku i pro to, aby střední třída odnesla zdanění nejvíce. Kdo jiný by totiž potom přišel na řadu?

A tak, milý Robine Hoode, byla za světových válek poprvé daň rozšířena na střední třídu. Samozřejmě se tvrdilo, že dočasně. A to „provizorium“ trvá dodnes. Ostatně jako „úsporné balíčky“ a „utahování opasků“, které známe z našich zemí po roce 1989.

Ubohé střední vrstvy, řekl by jeden… Druhý by možná namítl: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Na Wall Streetu se říká: „Jen mi kopej jámu, aspoň si udělám bazén.“

Ptáte se, jak to, že na to nikdy nejvíce nedoplatí bohatí?

Kdybychom si měli základně definovat bohaté, jsou to ti, kdo rozumějí penězům. Warren Buffett, nejúspěšnější světový investor (k dnešnímu datu 65,9 miliardy dolarů investičního majetku), říká: „Každý skutečně bohatý člověk obrací každou minci. Právě proto jich má tolik.“

A kdo je opatrný na peníze, ten věru neplatí zbytečné daně.

Ostatně, slyšeli jste, že britská pobočka Facebooku v uplynulém roce odvedla na daních méně než průměrný zaměstnanec?

A přitom Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, poskočil už na osmé místo žebříčku oficiálně nejbohatších investorů světa (jen za včerejšek osobní zhodnocení o 262,3 milionu dolarů, od 1. ledna pak zbohatnutí o 1,8 miliardy dolarů)?

Zeptejme se tedy na rovinu: Jestli ne bohatým, KOMU tedy všichni ti Hoodové berou peníze?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -