Šéfe, chci přidat: 3 bodyguardi, které potřebujeme k jednání o zvýšení mzdy

"Opravdu, tak rád bych Vám přidal, ale nemáme peníze..." Hm, a co když, pane majiteli, díky mně budeme mít?
- Reklama -

„Šéfe, chci přidat!“ zvolá zaměstnanec.

„Jsem pro,“ odpoví zaměstnavatel. A přidá zaměstnanci – práci.

To není anekdota. To může být docela dobře Váš případ, pokud na jednání o zvýšení mzdy půjdete nepřipraveni ve třech hlavních směrech.

Proč jsou zaměstnavatelé škrti

Řada zaměstnanců je přesvědčena, že za práci, kterou odvádí, není adekvátně ohodnocena.

Řada zaměstnavatelů je naopak přesvědčena, že své zaměstnance přeplácí.

Řada zaměstnanců věří, že čím smutněji a zoufaleji se na své nadřízené bude tvářit, tím spíše je obměkčí.

Řada zaměstnavatelů naopak ví, že v čím větší finanční tísni je zaměstnanec, o to nižší může být plat, za který pracuje.

„Máte hypotéku? Máte leasing? Čekáte miminko?“ ptají se zaměstnavatelé zvědavě a vybízejí k upřímnosti. Přiznáte-li, že máte hypotéku, leasing i dítě, můžete být pro ně ideální člověk do zaměstnaneckého poměru. Mimochodem, zaměstnaneckému poměru se trefně říká „závislý poměr“.

Než za to začneme zaměstnavatelům nadávat, vžijme se do jejich kůže. Podnikání je (tak ho ostatně definoval obchodní zákoník) činnost vyvíjená za účelem zisku. Nikde se neříká, že vydělávat by měl zaměstnanec. A právě to by každý zaměstnanec měl mít na paměti: Zaměstnavateli jde o VLASTNÍ zisk. (Nerozčilujme se nad tím, brzy se nám tato informace bude hodit.)

Vyšší mzda není určena primárně pro toho, kdo si ji zaslouží, nýbrž pro toho, kdo se zaměstnavateli adekvátně vyplatí. Nepochybujme o tom, že všichni zaměstnavatelé má dost peněz pro každého, kdo jim dokáže vydělat více peněz. Tento fakt, prosím, fixujme.

Existují dva důvody, proč zaměstnanci nedostávají takovou mzdu, jakou si zaslouží:

1) Mají nereálná očekávání.

2) Nedokážou si o vyšší mzdu správně říct – vyargumentovat ji. Mnozí dokonce mají strach vůbec o zvýšení platu jednat. Bojí se, že by mohli nadřízeného „naštvat“ a o místo přijít.

Co zmůže strach

Český statistický úřad sleduje průměrné mzdy v 379 různých profesích. Každý si na internetu může zjistit, jaký je průměrný plat právě v jeho profesi a kolik se nabízí při nástupu.

Totéž dělají statistické úřady v dalších zemích. Jan Tuna se v pořadu A dost! pozastavoval nad tím, jak je možné, že drogerie DM prodává stejné produkty v Německu až o polovinu levněji než v Česku a zároveň dává německým prodavačkám až třikrát vyšší platy oproti českým. Divil se, protože mu to matematicky nesedělo: Němci mají nižší ceny a vyšší platy?

Jenže tady, Honzo, vůbec nejde o matematiku. V byznysu, tak jako ve sportu, platí pořekadlo: Vždycky hraješ tak, jak Ti soupeř dovolí.

Čechům prostě nevadí platit dvakrát více a inkasovat dvakrát méně. Anebo jim to vadí – ale mlčí. Přizpůsobí se. Češi jsou na to historicky zvyklí. A Němci to historicky vědí.

Proč je vůbec lidem nepříjemné zeptat se na vyšší plat? Proč se bojí argumentovat ve svůj prospěch? Proč se domnívají, že si uškodí, když svému zaměstnavateli vysvětlí, jakou pro něj mají hodnotu? Jsou snad přesvědčeni, že žádnou nemají? Nebo očekávají, že zaměstnavatel sám bude aktivně hledat toho, komu by přidal mzdu? (Představte si – pro srovnání –, že byste z platu, který Vám přijde na účet, aktivně a z dobré vůle poslali svému zaměstnavateli část zpátky… jen tak! Pokud se té představě usmíváte, odpovězte si: Proč by to měl dělat on?)

Jestliže jste přesvědčeni o tom, že pro zaměstnavatele máte cenu vyššího platu, a chcete se s ním utkat, měli byste si nejprve uvědomit, v čem může nastat problém. Jaké „bodyguardy“ si tedy nezapomenout vzít s sebou na jednání?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -