Chcete změnit práci? Návod, jak najít potřebnou odvahu

Věříte svému nápadu. Věříte, že uspěje. Jenže nevyjde první, druhý, třetí... desátý pokus. Co teď? Proč vlastně máme z neúspěchů tak špatný pocit? A jak jsme se mohli naučit chodit, když "to nešlo"?
- Reklama -

Po škole se těšíme do práce. A nesejde na tom, zda se jedná o školu střední nebo vysokou. Máme zkrátka chuť podělit se s ostatními o nabyté znalosti a ukázat světu, co v nás je.

Po letech strávených ve studovně, v lavici, nebo za počítačem se v nás probouzí touha začít konečně svůj um uplatňovat v praxi.

Praxe – právě k ní se většinou po dobu studií myšlenkově upínáme. Teprve praxí zjišťujeme, zda jsme skutečně tak dobří či nedobří, jak je nám předkládáno a jak si sami myslíme. Praxe otevírá dveře do skutečného života, do něhož během studijních let nahlížíme pouze skrze závoj. Sice průsvitný a tenký, ale přeci – stále je to závoj.

Bezstarostná studentská léta

Ten závoj má své výhody. Připravuje nás na to, co přináší život venku, ale zároveň zachytává prach a jinou špínu, kterou sem vítr přivane.

Za závojem máme nárok na opakování. Pokud neprojdeme zkouškou, můžeme se pokusit složit ji znovu. Většinou se to podaří, a tak se jede dál. Nepovede-li se práce, tak ji dle instrukcí přepíšeme, pozměníme a můžeme se ucházet o lepší známku. Ačkoliv to nebývá pravidlem, tak snaha je zde většinou oceňována. Alespoň dobrým hodnocením a připsáním kreditů.

V životě za závojem to tak nefunguje. Tam často není šance pokusů na nečisto. Rány a pády jsou skutečné a bolí. Ale přesto – pocit štěstí a spokojenosti z dobře odvedené práce, vnitřní uspokojení z naplnění duševní či intelektuální potřeby uplatnit se, ten za to stojí. A ty pády a rány? Ty jej vyvažují. Abychom nezpychli.

První práce

Držme se pocitu vnitřního uspokojení. Jistě si jej teď vybavujete. Něco se povede a my náhle cítíme zvláštní klid a mír, který se pomalu (někdy i rychle) rozhostí v oblasti hrudníku. Ten pocit nám dává jistotu a stabilitu. Dává nám sílu držet se svých názorů a postojů, nejít proti svému přesvědčení.

Po ukončení studia, plni naděje a velkých plánu do budoucna, vcházíme do pracovního prostředí hledaje tento pocit. Práce nás musí bavit. Naplňovat. Jedině tak aktivujeme náš morální a etický kodex, který bude sloužit jako kompas a rádce v situacích příjemných i nepříjemných.

Pokud máme štěstí, najdeme uplatnění v oboru, v němž máme specializaci, hned napoprvé. Každý úkol plníme s nestrojeným nadšením, jsme iniciativní a vymýšlíme stále nové způsoby, jak se zlepšit a zviditelnit. Jde to jaksi přirozeně, protože to vychází přímo z nás. Ten, kdo svůj hnací motor dokáže udržet v chodu po celou dobu pracovního nasazení, má vyhráno.

Nástup frustrace

A pak to náhle přijde. Mnohdy stačí jediná situace, někdy se slije dohromady pár menších příhod či událostí. Ať už k tomu dojde jakkoliv, náhle zhasneme. Motor se zastaví.

Představa zářné budoucnosti se sesype jako domeček z karet. Práci vykonáváme dál. Ale již pouze manuálně, ze zvyku. Jednoduše víme, že musíme podat určitý výkon, který se od nás čeká.

A tak jej podáváme. Ale ani o kousek víc.

Proč vlastně? Sny a plány, které jsme do počátků kariéry vložily, se rozplývají v mlžném pološeru nejistoty a my vlastně ani nevíme, co že jsme to od života chtěli a proč se ubíráme zrovna touto cestou.

Motivace zmizela. Co s tím? Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -