10 jizev, po kterých odcházím

Ať jde o partnery pracovní, nebo partnerské, měly by existovat meze, za které nepůjdete.
- Reklama -

Chci mít šťastný život, ne nešťastný.

Unesu rány, ale chci, aby se zahojily. Ne aby se obnovovaly.

Proto mám v každém vztahu, ať partnerském nebo přátelském, ať osobním nebo pracovním, limity – hranice mého prahu bolesti. Všichni takové máme, často podle toho, co tolerovali naši rodiče i co jsme si následně v dospělosti prožili sami a co nás už tak bolelo, že to už odmítáme znovu snášet a opakovat.

Když se scházím se čtenáři magazínu FC, tím nejčastějším dotazem je: Jak byste se na mém místě zachoval Vy? Je to zbytečná otázka, protože každý máme svůj práh bolesti a co bolí mě, to Vás ještě bolet nemusí, a naopak. Ale je fér odpovědět.

Jak uvažuji já

Jak vypadají moje znamení, že je čas odejít? Kde je moje mez, kdy ještě na vztahu pracuji a kdy už rezignuji? Kolik ran snesu?

Já počítám jizvy. Ty rány na srdci, které se už nedají vyhladit, a já jsem za to rád, protože mi navěky připomínají, co jsem kdy překonal. Zjistil jsem, že těch jizev snese srdce devět, deset už ne. S desátou už vím, že odcházím.

Zdaleka se to netýká jen lásky, i když na jejím příkladě to popíšu. Vydržíte totéž?

1. jizva: Partner po mně požaduje, abych byl někdo, kdo nejsem.

Omlouvám se, nejsem zboží z Alzy, aby mě vyměnili kus za kus. Jsem, jaký jsem, pracuji na svém zlepšení, ale nemohu být někdo úplně jiný.

Existují pouze dvě možnosti. Buď přijmu, že jsem „špatný“ a budu se tím budu trápit, nebo se s tím, jaký jsem, vyrovnám, smířím.

Jako hodně mladý jsem se, přiznám, trápil tím, jaký jsem, chtěl jsem se kdekomu zalíbit, ale čím víc jsem se o to snažil, tím nešťastnější jsem byl, protože si mě každý člověk představoval jinak – podle svého vkusu. Já jsem zatím rozbil mozaiku svého Já na milion střípků a dlouho jsem to chaotické puzzle nebyl schopen složit zpátky.

Od té doby vím, že je mnohem snazší vyplnit prázdné místo vedle sebe, kde býval někdo, kdo mě chtěl pořád měnit, než vyplnit prázdné místo v sobě, kde jsem dříve býval já sám.

2. jizva: Partnerovy činy neodpovídají slovům.

Jednou z prvních dovedností v životě, kterou jsem se naučil, bylo chodit. Znamená to řádně střídat pravou a levou nohu. Pro mě jako kojence to bylo děsně složité, dnes už mi to připadá snadné. Zjistil jsem, že střídáním pravé a levé nohy mohu dojít jakkoli daleko.

Když chci ale dojít co nejdál ve vztahu, musím pochopit jinou jednoduchost. Střídání slov a činů. Dělat to, co říkám. Pořád jen slibovat je jako skákat po jedné noze. Co ta druhá? Co činy?

Dnes, když jsem už dávno dospělý, nerozumím těm, kteří něco říkají a něco jiného dělají. Je to jako kdyby jednou nohou šli vpřed a druhou dozadu. Zjistil jsem, že s takovými nijak daleko nedojdu. Proto jsem začal sledovat nejen to, co někdo říká, ale také co skutečně dělá.

Ukázalo se, že mě podvádí, ubližuje mi, lže mi? Děkuji mu za tyto informace. Alespoň vím, s kým mám tu čest.

3. jizva: Musím nutit partnera, aby si mě vážil

Každý máme svou hodnotu. A každý máme také jinou schopnost vidět hodnotu v druhých. Společné máme všichni pouze to, že nedokážeme druhé aktivně donutit k tomu, aby si nás více vážili. Je to možné pouze pasivním způsobem.

Potkal jsem mnoho lidí, kteří si mě vážili, a spoustu těch, kteří si mě nevážili. Zjevně tedy nebyl problém ve mně, pokud dva lidé viděli odlišně mou hodnotu. Je samozřejmě škoda, jestliže zrovna ten, na kom Vám nejvíce záleží, si zrovna Vás neváží; když se musíte doprošovat o jeho pozornost, ponižovat se, protože tím jen svou hodnotu dále snižujete. Bohužel, nelze se ponižovat a současně očekávat, že v nás druhý uvidí vyšší hodnotu.

Dokázat to lze jediným způsobem. Jak jsem totiž zjistil, lidé si hodnotu toho, co pro ně děláme, mohou uvědomit tehdy, když najdeme odvahu to pro ně přestat dělat. Pak jim dojde, o co přišli nebo mohou přijít. Poznají rozdíl. Začnou vidět to, co dříve neviděli.

4. jizva: Přitažlivost je založena pouze na zjevu

Když jsem byl dítě, také jsem hledal krásu jen na povrchu. Nevěděl jsem, že podstatné je očím neviditelné a že skutečná krása začíná tam, kde zavřeme oči. Tam vnímáme to, pro co druhý opravdu žije, co jej definuje a dělá šťastným. Tam začíná hloubka jeho srdce a vše, čím je unikátní.

Bylo mi líto, kdykoli mé partnerky přitahoval pouze můj obličej nebo tělo, protože to jsou omezené půvaby. A nejen časově, také prostorově. Povrch každého lidského těla má jen dva metry čtvereční. Zato vnitřek je nekonečný.

Ano, skutečně poznat druhého (uvnitř) je výzva na desítky let. Ale mně to nevadí, já přece buduji dlouhodobý vztah.

Jizvy, které mi nejvíce vadí?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -