5 důvodů, proč nedávat dětem vysoké kapesné

Pro rodiče neexistuje krásnější zvuk než úsměv jeho dítěte a lepší pocit než štěstí jeho dítěte. ALE...
- Reklama -

Život je plný paradoxů…

Steve Jobs vymyslel iPhone a iPad, ale svým dětem je doma zakazoval. „Bedlivě hlídám, kolik času tráví naše děti s technikou,“ řekl a dodal, že si zakládá na společné rodinné večeři u jednoho stolu v kuchyni a rozmlouvání o knihách a historii. Laurene, jeho žena, tvrdila, že Steve doma počítač nikdy nezapínal, ani děti to nenapadlo. „Vypadalo to, že jejich děti elektroniku vůbec nepotřebují,“ uvedl Jobsův životopisec Walter Isaacson.

Paradox je i v tom, že mnoho bohatých rodičů úzkostlivě hlídá, jak štědré kapesné dají svým dětem. Nejčastější vysvětlení zní: Víme, co dokážou peníze.

Mnoho chudých rodičů naopak chce svým dětem dopřát. Argumentují, že není větší skepse než vidět trpět i své dítě. A naopak není většího štěstí než vidět své dítě radovat se.

Jaký přístup je snazší? Naznačují rodiče sníženým kapesným, že své děti „nemají rádi“, nebo je naopak mají rádi dost? Co když děti sníženým kapesným, ač to zní zvláštně, chrání?

Financemi se obsáhle zabývají naši byznysoví lídři v magazínu BUSINESS LEADERS. Jaké důvody se v jejich myšlení protínají, pokud jde o spíše nižší kapesné pro děti?

  1. Takové děti spíše rozlišují mezi CHCI a POTŘEBUJI.

Reklamní agentury mají v popisu své práce stírat rozdíl mezi POTŘEBUJI a CHCI. Rodiče tlačí k domněnce, že by měli vykoupit čas, po který se dětem nevěnují, a vyhovět každému rozmaru dítěte. A děti pak navnazují takzvanou sériovou spotřebou, tedy nutí je mít celé série hraček – postaviček, stavebnic. S tím, že dokud dítě nebude mít kompletní soubor, je to jako puzzle, kterému chybí jeden dílek – neúplná mozaika nemá ŽÁDNOU hodnotu.

Sériová spotřeba má jeden efekt – vytváří návyk, závislost na značce. Není nic špatného na tom udělat dětem radost. Měly by však v první řadě rozlišit mezi tím, co jen chtějí, a tím, co vážně potřebují. Děti tato slova považují za jedno a totéž. Co se jim zamane, to si vynucují. A pokud nedostanou to, co chtějí, vykládají si to tak, že je špatný buď rodič, nebo ony.

  1. Takové děti spíše chápou hodnotu peněz.

Digitální doba vytváří z peněz pouhá čísla. A to je škoda. Papír má svou symboliku. Děti si hodnotu jedné bankovky lépe představí ve srovnání s konkrétním počtem určitých věcí. Je to směna hmotné věci za hmotnou. A papír nebo mince dobře působí, když jsou v jejich skutečném fyzickém vlastnictví – v kasičce, „jejich“.

Pro mnohé děti jsou peníze jenom čísla. Pak nemají ponětí, co je vlastně za konkrétním číslem skryto práce. Ti rodiče, kteří dávají možnost dětem vydělat si („Pomůžeš mi a za to dostaneš minci“), respektive nedávají jim peníze automaticky, umožňují dětem pochopit skutečnou hodnotu peněz, potažmo i konkrétní věci.

Bohužel i mnoho dospělých má problém uvědomit si, že například na hypoteční úrok musejí dlouhé roky „zadarmo“ pracovat. Pak ani dospívající děti jaksi nepochytí rozdíl mezi tím, když nezaplatí pokutu v MHD, a k původní sumě narostou penále.

Chce-li dítě Playstation 4, proč by ho nemohlo mít? Ale ať odpoví na otázku, co je ochotno pro vysněnou hračku obětovat. Jen tak pochopí, že věc má nejen svou hodnotu, ale i cenu. A že nic v životě není zadarmo.

  1. Takové děti jsou spíše pokornější než vejtahové.

Děti pobírající štědré kapesné jsou často mimo realitu v tom, že výši kapesného považují za ocenění své osobnosti. Jiné děti, které nejsou rodiči tolik materiálně podporovány, pak vnímají jako méněcenné, vyzdvihují se nad vrstevníky a myslí si, že jsou „lepší než ony“.

Tento způsob rozmazlování, zejména v předškolním či raném školním věku, vede k vytváření dysfunkčních postojů, které si děti odnášejí do pozdějšího věku. Nejsou pak schopny vyvážených vztahů, kastují a mají sklon izolovat sebe či druhé. O fatálních ekonomických dopadech na jedince ani nemluvě.

  1. Takové děti se spíše naučí hospodařit.

Je to jako s jídlem. Malé dávky v pravidelných intervalech pomáhají k fyzickému zdraví. Také menší finanční příjmy v pravidelných intervalech vedou spíše ke zdravému hospodaření. Je prokázáno, že děti s vysokým kapesným jsou zvyklé celý obnos utratit třeba i najednou, a tak skákat z extrému do extrému.

Dětem prospívá, mají-li stanoveno týdenní kapesné s jasným dnem „výplaty“, a je-li jim opakováno, že na všechno, co si přejí, si mohou samy našetřit – jen se to musejí naučit.

Vedlejším benefitem tohoto přístupu je, že dítě pocítí radost a hrdost, jakmile dosáhne věci vlastními silami, umným hospodařením – mnohem více, než když mu to jen tak zařídí druzí.

  1. Takové děti spíše omezí falešná očekávání.

Dítě, které dostává odměnu bez zásluhy, automaticky nabývá dojmu, že takto funguje život: stačí nastavit ruku a peníze jsou na ni vysázeny. Fixují si v hlavě, že pro peníze není nutné pracovat, ba dokonce že pracovat je hanba a prohra. Bohužel je tato metodika myšlení vede k tomu, že nejsou schopny samostatného života, jsou neustále přisáté ke svým rodičům a dovedou je docela dobře citově vydírat.

Leč, není to primární chyba dětí, nýbrž rodičů. Ti pak pykají mnohdy doživotně, a to i tím, že své děti živí dokonce ještě ze své penze – pokud jim tedy děti penzi rovnou neberou. A co pak, když rodiče nebudou?

Nadbytek poskytovaných peněz je jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak zničit své dítě. Uvědomme si, že děti přijímají to, co jim dáváme. Považují to za standard. Budují si tím návyk.

Snažme se tedy rozvíjet v nich zdravé návyky. Jakož i štěstí z toho, že svých cílů dosahují samy, bez rodičů za zadkem.

Jak s penězi nakládají naši BUSINESS LEADERS, o tom píšeme obsáhle v magazínu. Tištěná verze je dostupná zde.

V elektronické podobě ho můžete číst buď na internetu, nebo v mobilních aplikacích (i v off-line režimu) pro chytré telefony a tablety.

© Petr Casanova, Kateřina Lukášová

- Reklama -