7 vět, kterými zvedneš parťáka ze dna

Paradox. Nestojí Tě to ani korunu, přesto to pro druhého může být k nezaplacení.
- Reklama -

Kolegu? Zadupat! Přece je to konkurent v boji o vyšší pozici! – tak uvažují někteří zaměstnanci. Jsou ale profese nebo obory, kde bez týmu jedinec neuspěje.

A přesto se může stát, že se v týmu někdo důležitý začne trápit. Možná má soukromý problém, který není schopen zvládnout. Co s tím? Jak mu my můžeme pomoci s jeho soukromím? A vůbec: Hodí se to?

Nevíš, co říct, a on TO potřebuje slyšet

Při posledním meetingu se čtenáři magazínu Business Leaders, kteří stojí o posouvání nejen své osoby, ale i lidí ve svých týmech, padlo ta otázka: Co mu říct?

Je to paradox. Když vidíme, jak se před námi někdo trápí svým vnitřním problémem, mnohdy nevíme, co říct. Bojíme se říct něco nevhodného, a tak raději mlčíme. A přitom on existují věty, které potřebuje slyšet. Nás nestojí vůbec nic, ale pro něj mohou být k nezaplacení. Mohou mu totiž dát jiný pohled na jeho situaci – a tedy naději.

Naopak naše mlčení může v jeho hlavě problém ještě zveličit. Naše mlčení si může vyhodnotit tak, že se o něj nezajímáme… že ani my nevidíme světlo na konci tunelu… že že je na všechno.

Protože se na mě s těmito otázkami obrací stále více lidí, kteří jsou existenčně závislí na funkčnosti týmů, alespoň 7 vět z těch, které mohou člověka pomoci zvednout ze dna – aniž by natíraly přítomnost narůžovo. Ne, jsou to věty naděje a porozumění…

  1. „Nedokážu procítit bolest, kterou teď procházíš.“

Ne, není to fráze. Nikdo z nás opravdu nemůže pochopit bolest druhého člověka. A to už proto, že každý se trápíme po svém a jinak. Prožitek druhého z nějaké ztráty může být naprosto odlišný oproti našemu pohledu. To, co pro nás nemusí mít v životě valnou hodnotu, pro něj může být klíčové. Proto: Nesnažme se nikdy jeho a své emoce nebo pohledy porovnávat.

  1. „Vyplakat se je naprosto normální. A tohle je pro Tebe bezpečné místo, kde si můžeš ulevit.“

Jeden z nejdůležitějších vzkazů člověka, který se trápí. Vysvětlit mu, že může být naprosto v pohodě se svými „slabými“ emocemi. Mnozí lidé se cítí rozpačitě, když by měli nechat dát průvod pláči, výkřiku, jakékoli úlevě, a proto raději zakrývají slzy, nebo potupně žádají, abychom odešli, protože pak se budou moci vyplakat v soukromí.

Jenže pláč o samotě mnohdy bolí ještě víc. Proto: Dejme tomu člověku najevo, že v našem prostředí nebude nikým souzen.

  1. „Vyplakat se je naprosto zdravé. A tohle je pro Tebe bezpečné místo, kde si můžeš ulevit.“

Pláč je schopen člověka vyléčit a uzdravit. Je to emoční způsob, jak uvolnit z těla smutek, který nejsme schopni zvládnout či jinak rozpustit. Ačkoli mnohým nepřipadá pláč jako konstruktivní řešení, protože se během něj téměř nedají zpracovávat myšlenky, ve skutečnosti je to účinný nástroj.

Připomíná vylévání vody ve vlnách z vany. Pláčem ze sebe smutek nikdy nedostaneme naráz, naopak vždycky ve vlnách, návalech. A to je obrovská síla, podobně jako když se řeka svými opakovanými vlnami vlévá do moře…

Jako by byla silnější než oceán.

  1. „Nemusíš mluvit o svých emocích.“

Zásadní věta. Trápící se kolega není vždycky ochoten nebo schopen mluvit o ztrátě, která ho potkala. Proto ocení, když mu jasně dáme najevo, že nemáme žádná taková očekávání – pokud chce, jsme tu pro něj; pokud nechce, nevadí, my nikam neodejdeme.

  1. „Zítra Tě chci vidět znovu. Vyhovuje Ti to po desáté dopoledne?“

I kdyby člověk neviděl na své situaci nic pozitivního, tahle otázka to světýlko v tunelu zažehne. A to pouze tím, že naznačí, že bude nějaký zítřek.

Tu otázku tvoří dvě věty. Obě obsahují naději. Ta první (Zítra Tě chci vidět znovu) vyjadřuje, že člověk není v izolaci, že nám na něm záleží, že se o jeho osud zajímáme. Ta druhá (Vyhovuje Ti to po desáté dopoledne?) mění úhel pohledu. Naznačuje, že by se do zítřejšího dopoledne mohla situace změnit – jinak by nedávalo logiku, abychom se scházeli znovu.

Uvědomit si, že ať je trápení jakékoli, vždycky má svůj limit, je klíčem k psychickému obratu.

  1. „Protože nemáš snadné období, chci Ti pomoci tím, že…“

Nezáleží na tom, co dodáme. Možná navrhneme večeři, rozptýlení o víkendu. Na čem záleží, je to, že naznačíme, že pro druhého něco obětujeme, vynecháme oblíbenou činnost (sport, setkání s přáteli), protože je pro nás důležitý.

Nenecháme ho v tom. Budeme s ním.

  1. „Rád bych Tě pozval na (konkrétní akci), ale je už za týden.“

Jednou z nejúčinnějších pomocí je trápícího se člověka rozptýlit. Vyměnit negativní myšlenku, kterou prožívá, za pozitivní, které budeme přikládat důležitost.

Můžeme s ním sdílet nějakou legrační událost. „Vyprávěl jsem Ti už, jak mě kolega polil svým latte, když jsem vběhl do kavárny a vrazil do něj dveřmi?“ Ukázat, že je i jiný život. A že může být i veselý. A hlavně… že momentálně se trápící člověk může být jeho součástí.

Otázka, kterou uvádím jako příklad, znamená poskytnout dvě informace: 1) „Dostáváš čas a prostor zbavit se většiny smutku a vyrovnat se například se ztrátou.“, 2) „Nepřestáváš být součástí větší skupiny, která je tu proto, aby Tě vrátila na nohy a podpořila.“

Vydělit člověka z kolektivu jen proto, že prožívá nesnadné období, znamená ještě mu přitížit, protože se bude cítit nejen osaměle, ale i sám. Na druhou stranu ta věta znamená, že pokud se člověk z kolektivu vydělí, pak jedině proto, že jeho pocity budou nepříjemné hostům (té akce). Týden (v tomto případě) tedy znamená čas na regeneraci.

Nemusí odpovídat, nemusí slibovat. Má na všechno čas. A k tomu ujištění, že na něj čekáme – že tu jsme vždycky pro něj. Tak jako on může být jednou nablízku – pro nás.

Úspěchu, a to i týmovému, je věnován tištěný magazín Business Leaders. Pokud raději než z papíru čtete z mobilu nebo tabletu, elektronická verze je zde.

Pozor! Zbývají nám poslední kusy dárkového voucheru na roční předplatné magazínu. Kdo podpoří své blízké/týmové kolegy pro chvíle, které v příštím roce přijdou? Voucher je zde.

© Petr Casanova

- Reklama -