Pracuj jako Franz Kafka aneb Jak dosáhl úspěchu při zaměstnání

Ptáš se, proč se rozvíjet v něčem, co nedělá nikdo, nebo čemu se naopak věnují všichni? A co takhle stát se brandmanem?
- Reklama -

Máte svůj cíl, ale ne a ne začít?

Zvažujete při zaměstnání rozjet souběžný příjem (tak jako Vás inspirujeme v magazínu Business Leaders), ale pořád nenacházíte ten pravý den, kdy byste začali?

Žádná motivace nezabírá?

Mám něco lepšího. Účinnějšího. A zaručeného.

Nebýt tohoto nástroje, nestal by se ani Franz Kafka jedním z nejvlivnějších a nejtvořivějších spisovatelů dvacátého století, protože svůj profesní život trávil jako zaměstnanec – právník v pojišťovně.

Myslíte si, že psal v práci? Ani náhodou.

Myslíte si, že psal doma po příchodu z kanceláře? Kdepak.

Myslíte si, že ve prospěch psaní nějak zanedbával své přítelkyně, snoubenky a družky? Ani to ne.

Tak kdy tedy psal? Pojďme po jeho stopách…

Úřednici Felicii Bauer, s níž byl dvakrát zasnoubený, ale nikdy si ji nevzal, Franz Kafka v roce 1912 napsal: „Moje zaměstnání je nesnesitelné, protože odporuje mému povolání, a tím je literatura.“ A frustrovaný úřednickou prací v Dělnické úrazové pojišťovně, kde působil až do svého předčasného penzionování v roce 1922, dodával: „Volného času mám málo, sil omezeně, práce je horor a byt hlučný. Jestliže potřebuji psát a život mi neposkytuje uspokojivou přímou cestu, pak se k psaní musím prokličkovat úskočnými manévry.“

V té době mu bylo devětadvacet a do úmrtí na tuberkulózu mu zbývalo jen dvanáct let. Jak je možné, že stačil napsal tři stěžejní romány a nepřeberné množství povídek, když docházel do řádného zaměstnání? Co myslel těmi manévry?

Domníváte se, že měl nějakou výjimečnou motivaci? Vůbec ne. Kafka objevil něco nesrovnatelně mocnějšího.

Pravidelné manévry

Vžijme se do Kafkovy kůže.

Chceme a potřebujeme psát.

Jenže z kanceláře přicházíme unavení, večer se chceme věnovat partnerce a ráno musíme opět do práce. Jen v neděli máme den klidu.

Kdybychom uvažovali jako průměrný člověk, zřejmě si v pondělí řekneme: „Dnes bych mohl začít. Ale nechce se mi. Začnu v úterý.“ V úterý si ale uvědomíme, že jsme moc unavení. „Ve středu to bude nejlepší,“ doufáme. Nicméně lepší to nebude. Jinými slovy: Jak upozorňuji v magazínu Business Leaders„někdy jindy“ je vždycky lepší den.

Kafka dobře věděl, že se k psaní nedostane, pokud začne přemýšlet jak, kdy nebo proč by měl začít psát. Tyto otázky se rozhodl vypustit.

Stanovil si pevná časová pásma pro každý den, která bude stůj co stůj dodržovat a v nich psát. Tím totiž ulehčí své hlavě od dodatečných otázek a nejasností. Nebude plýtvat svým zdrojem kreativity, mozkem, na přemítání, kdy nebo kde bude pracovat. Naopak tuto kapacitu rovnou použije k práci.

Jinými slovy, Kafka si zavedl pravidelný každodenní režim – rutinu. Ve stanovený čas nemusel čekat na žádnou motivaci nebo inspiraci. Jako by zazvonil budík a on neměl na výběr. Usedl za svůj stůl a bez odkladů či výmluv se pustil do psaní. Mimochodem, stejně pracuje bývalý učitel, herec a scenárista Zdeněk Svěrák. Říká: „Jedině psaním se něco napíše.“

Kafka si vytvořil návyk, který se právem označuje jako železná košile. A mozek ho přijal. Jako by mozek musel každý den do posilovny a tam být procvičován jako kterýkoli jiný sval.

Kafkův diář v pracovní dny vypadal takto: V zaměstnání byl od 8.30 do 14.30. Poté se naobědval a spal až do 19.30, kdy si krátce zacvičil, povečeřel a strávil čas s partnerkou, která se právě vrátila z práce. Pak ji doprovodil (dokud spolu chodili) nebo počkal, až usne (jakmile spolu žili), a přibližně v 23 hodin se pohroužel do psaní – na několik hodin.

Kafka byl tomuto plánu oddaný. Spánek mu nechyběl, práci ani blízké nešidil. Naplnil každou minutu.

Ano, tajemstvím jeho úspěchu byla rutina. A nejen jeho.

Jak pomohla každodenní rutina i dalším?

Jak si kvůli úspěchu dokázali zorganizovat čas?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -