Muž, který pochopil, proč jsou prohry součástí cesty k výhře

Ladislav Šabo, muž, který zažil mnoho porážek, aby dnes ocenil chuť vítězství.
- Reklama -

„To nejhorší, co člověk může udělat, je vzdát se na začátku. Spokojit se s tím, co má, i s tím, čeho nedosáhl, a říct si, že mu to vlastně navždy stačí. A za pár let při pohledu na ty, kteří to ve stejném bodě nevzdali, litovat, proč také nevydržel déle.“

Když se mě lidé ptají, kdo vlastně bude v hledišti Tajemství Obchodujsem si jist, že tam budou v součtu miliony proher. Tolik budou mít na kontě diváci naší unikátní konference, která ukáže, proč jsou prohry součástí cesty k výhře. LADISLAV ŠABO je jedním z těch, kteří tomu dobře rozumějí. Ano, dnes se může jevit jako vítěz, ale když ve svých 22 letech vstupoval do finančního poradenství, neměl zkušenosti ani s obchodem, ani s podnikáním. Co však měl, byly zkušenosti se životem. Přesněji s NE, která se opakovala.

Měl za sebou období, kdy doufal, že z něj bude profesionální sportovec. Už věděl, že se tak nestane. Že musí budovat nový život. NĚKDE. NĚJAK.

Dnes je ředitelem obchodní sítě v Partners. Odborníkem pro své klienty, ikonou pro kolegy, kterým pomáhá nahoru. Ale jak to mohl dokázat? Jak se vytváří nový život úplně od nuly?

Patříte k těm, kteří také touží po restartu? Po upgradování svých výsledků? Povím Vám Ladislavův příběh pěti životních NE, po kterých přišlo první ANO.

První NE

„Odmalička jsem hrál fotbal a snil, v dětství i pubertě, že budu profesionálem. Když ne jako hráč, tak alespoň jako sportovní manažer. Od toho se odvíjel můj přístup k životu – k výběru školy, potažmo povolání.“

Ladislav studoval průmyslovou školu, obor elektrotechnika. Podotýká, že školu i obor mu doporučili rodiče. Zdálo se, že to bude trefa. Jen sčítejte výhody: Obor zajímavý pro mladého kluka. Nově zrekonstruovaná škola. Moderní zázemí. V každé učebně počítače. Jenže… „Mou prioritou byl fotbal. Tak jsem k tomu i přistupoval. Učil jsem se tak, abych měl od učitelů i rodičů klid, a celou dobu jsem se těšil hlavně na to, až to budu mít za sebou.“

Byla to sázka na jednu kartu – fotbalovou. A už Warren Buffett varoval: „Nikdy nevkládejte všechna vejce do jednoho košíku.“ Ta karta totiž nevyšla.

„Už během průmyslovky jsem jako talentovaný dorostenec dostal příležitost v mužské kategorii. Doufal jsem, že si mě někdo všimne. Každý den jsem dřel na tréninku, zaměřený na tohle jediné. A když se blížila maturita, ten fokus jsem držel – rozhodnutý přihlásit se na vysokou školu sportovního typu, to jest sportovní management, učitele tělocviku nebo něco podobného.“

Zdálo se, že mu život přeje. Každá z preferovaných škol podmiňovala přijetí zvládnutím talentových zkoušek ze sportu. „Říkal jsem si: ,To pro mě nebude problém.‘ A tady začal sešup dolů.“

Den co den trénink, souboje, přetížení. Do talentovaných zkoušek chyběly dva měsíce, když si Ladislav Šabo poranil koleno a musel na operaci. Devatenáctiletý – a už poprvé na chirurgickém stole.

„Na talentovky jsem dojel, ale neměl jsem natrénováno. Koleno mi během testu otékalo. Body jsem urval doslova na hraně, ale to znamenalo, že bych musel být enormně úspěšný ještě v následných testech, a to bylo při mé zdravotní konstelaci nemožné. A tak jsem to vzdal. Rozhodnutý, že to tedy zkusím za rok.“

Druhé NE

Zatnul zuby. Bydlel u rodičů, dál poctivě trénoval, přidal si i kurz gymnastiky.

Za rok talentované zkoušky hravě zvládl, čekaly ho už jen Scio testy. (U nich nerozhodují „nabiflované“ vědomosti, ale spíše základní schopnosti v oblasti logického myšlení, chápání v souvislostech a čtení „mezi řádky“.)

„Dva dny před testy jsem při fotbalovém zápase utrpěl těžký otřes mozku. V nemocnici, kde jsem otevřel oči, jsem si nic nepamatoval, ani jsem nepoznal město za okny,“ vzpomíná Ladislav. „Škola nepřijala mou omluvenku, takže jsem ani napodruhé na vysokou neprošel. A musel jsem si najít práci.“

Třetí NE

Pořád se držel jednoho stébla – že se bude živit fotbalem. Věřil tomu i majitel klubu, za který hrál. A tak Ladislavovi podal pomocnou ruku. Zaměstnal ho, absolventa elektrotechnické průmyslovky, ve své elektro firmě. „Byl to strašný paradox. Živil jsem se něčím, k čemu jsem neměl pořádně vztah, ale měl jsem na to vzdělání. Hlavně jsem ale mohl chodit na tréninky a dál žít nadějí.“

V té době jeho klub hrál čtvrtou nejvyšší soutěž v republice a bojoval o postup do třetí. Ladislav byl více na očích a dohlédly na něj i profesionální kluby. Zdálo se, že mu život napotřetí už splní sen, jenže…

„Kdykoli o mě někdo projevil zájem a schylovalo se k nějaké nabídce testování ve velkém klubu, potkala mě další zranění a já se nikdy nikam nedostal. Strašně špatně jsem to nesl, nadával jsem, že to už nemůže být náhoda, že mi to není souzeno. Je zvláštní,“ najednou se usměje, „že dnes, s odstupem času, chápu, že to tak mělo být a že všechno zlé je k něčemu dobré. Začal jsem totiž alespoň přemýšlet, jak vzít doopravdy osud do svých rukou. Začal jsem chtít sám něco změnit, něco dokázat.“

Jeho rozhodování urychlil pohled na rodiče. „Jsem z rodiny, která na tom finančně nebyla nikdy dobře. Maminka poté, co porodila mého mladšího bratra, onemocněla, nemohla už docházet do zaměstnání a pobírala nízký invalidní důchod. Tatínek měl zase těžkou dělnickou profesi. Oba pro nás dělali, co mohli, obětovali nám všechno, co jsme potřebovali. Hlavně nás učili bojovat, nevzdávat se, a už kvůli nim jsem rezignoval na fotbal a začal se ohlížet po práci, ve které bych hlavně mohl kariérně růst a zajistit si lepší život.“

Čtvrté NE

A tak se ocitl i na pohovoru ve společnosti Partners.

„Poprvé NE zaznělo ode mě. Přece jen, bylo mi jednadvacet a pohovor byl jako z jiného světa. Ptali se mě, po čem toužím, čeho chci dokázat, co jsem pro to ochoten udělat, hlavně jestli si umím představit, že budu mít za tři roky vlastní pobočku… Když jsem z pohovoru odcházel, kroutil jsem hlavou, že tohle nemůže být pro mě.“

Na jedné straně krásné vize – až tak krásné, že Ladislavovi přišly nereálné.

A na druhé straně to, co k naplnění těch vizí musí vést. „Budu upřímný. V podstatě jsem se lekl odpovědnosti a práce.“

Jenže to bylo to zvláštní NE. Protože za tři čtvrtě roku Ladislavova přítelkyně, která mezitím vstoupila do jeho života, přišla s tím, že mu domluvila „zajímavý pohovor“ – v Partners. „První pocit bylo naštvání, měl jsem s tím přece už zkušenost. Ale jakákoli emotivní slova jsem v sobě zadusil. Uvědomil jsem si, že to UDĚLALA PRO MĚ. A tak jsem jí slíbil, že na ten pohovor půjdu.“

Šel. A… „Zpočátku to probíhalo podobně a já jen obracel oči v sloup s myšlenkou: Už je to tady zase. Ten, kdo se mnou vedl pohovor, si mého rozpoložení všiml. Nechal si popsat, proč jsem k Partners tak odtažitý. Pak se zamyslel a představil mi službu finančního plánování. Udělal se mnou analýzu, zeptal se, jestli jsem se už s takovou službou setkal, zda myslím, že by mohla být do budoucna využívaná a jestli bych se nechtěl podílet na rozvoji této služby v regionu. Tím, že jsem si najednou uměl představit, co práce obnáší a že někomu opravdu může být užitečná, kývl jsem a ocitl se na prvních školeních. Všechna pro mě byla ohromně inspirují, hlavně mi ta práce začala dávat smysl.“

V elektro firmě majitele fotbalového klubu dal výpověď, absolvoval všechny povinné zkoušky, založil si živnostenský list a začal podnikat v oboru finančního poradenství.

Jenže čekala ho další NE. Ta, se kterými musí každý v začátcích počítat.

Jak se s nimi smiřoval? Jaké zkušenosti může sám předat?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

- Reklama -