České klobouky dobyly svět: „Do New Yorku a Antverp dodáváme ročně za 50 miliónů,“ říká ředitelka TONAKu

- Reklama -

„TONAK zásobuje celý svět. Máme skutečně globální zásah, ale mnoho Čechů o tom neví. Někteří si dokonce myslí, že už firma neexistuje,“ říká ředitelka tradiční novojičínské kloboučnické společnosti. TONAK a. s. (zkratka ze slov TOvárna NA Klobouky) byla totiž založena už roku 1799. Nicméně už tehdy, brzy po vzniku firmy, začaly její produkty pronikat nejen do tehdejší rakouské monarchie, ale i na trhy po celém světě. V Novém Jičíně stojí jeden z provozů unikátní české manufaktury dodnes. Od roku 2015 jí šéfuje Lenka Urbánková Jarešová. Pod jejím vedením se TONAK začala měnit. Navenek, i zevnitř.

Lenka Urbánková Jarešová, ředitelka TONAKu

„Když jsem do firmy přišla, překvapila mě jedna věc: Pracovníci v našich manufakturách nebyli na svou práci dostatečně pyšní. Většina pokrývek hlavy z dílny TONAK, celých 90 %, jde na export. Ve světě jsou opravdu slavné. Prodáváme takzvaně B2B (business to business), což znamená, že dodáváme výrobky našim obchodním partnerům, kteří je teprve nabízejí konečným zákazníkům. To je důvod, proč mají DNA TONAKu například slavné italské klobouky Borsalino nebo Seton známé z hlav anglických gentlemanů. Jenže naše zaměstnance demotivovalo, že jsme méně známí u nás, že naši práci vlastní krajané dostatečně neuznávají a o úspěších TONAKu často ani nevědí. Kvůli tomu jim připadalo, že dělají zbytečnou, neoceněnou práci. Proto také do výroby přestali nastupovat mladí. Stejně jako stávající zaměstnanci neměli tušení, jak velkého projektu se skutečně globálním dosahem mohou být součástí. Jedním z mých prvních úkolů tak bylo všem těmto lidem vysvětlit, proč mají být, nebo by mohli být, na práci v naší české společnosti pyšní. Tak jsem jim trpělivě zprostředkovávala pocity a dojmy, které mají z jejich práce naši zahraniční koncoví zákazníci.“

Novojičínská továrna na klobouky je světový unikát s konceptem tradiční manufaktury, kde jeden produkt projde snad padesáti rukama a každý výsledek je neopakovatelný originál. „Přesně to si lidé u nás potřebovali uvědomit,“ říká ředitelka TONAKu Jarešová. Zaměstnance se jí podařilo motivovat tak, že jim přesně vysvětlila cenu jejich každodenní práce a poukázala na výsledky jejich týmové dříny. Díky tomu dnes činí fluktuace firmy, kterou vede, pouhá 2 %. „Naši jsou prostě srdcaři,“ říká.

Buřinky pro indiány? Taky od nás!

Společnost TONAK, které Lenka Urbánková Jarešová znovu pomohla na zasloužené výsluní, dělá klobouky tak jako žádná jiná na světě – od prvotní suroviny, tedy králičí nebo zaječí kožky, až po finální produkt. „Pro srovnání: Náš největší konkurent v Portugalsku vyrábí polotvary – nedotahuje je v konečný produkt – takže z jeho továrny odchází něco, co ještě nejde posadit na hlavu,“ vysvětluje Jarešová. „My máme vlastní designéry a technology. A zákazník má buď jasnou představu o podobě a barvě, a pak naši lidé danou pokrývku hlavy rovnou navrhnou, nebo ji nemá, a my mu pak nabídneme výběr ze vzorků, které se stanou základem jeho vlastní kolekce.“ Některé produkty vyšlé z dílny TONAKu jsou přitom skutečně vzácným zbožím. Například zaječí kožky na výrobu luxusních sametově černých klobouků firma dováží až z Argentiny, kupuje je tam přímo od chovatelů. V přírodním prostředí totiž zajíců ubývá, na vině je mimo jiné i kácení lesů a vysušování polností.

Jak bylo řečeno výše, až 90 % výrobků kloboučnické společnosti TONAK jde na export. Zatímco totiž Češi klobouky vnímají spíše jako módní doplněk, v různých částech světa znamená taková pokrývka hlavy mnohem více. „Za hranicemi jsou často artiklem religiózního významu,“ potvrzuje Jarešová. „Plstíme klobouky pro židy nebo třeba fezy pro muslimy,“ říká. „Máme dvě firmy. Kromě té novojičínské na srstnaté klobouky provozujeme ještě výrobnu ve Strakonicích, tam se dělá pletená produkce specializovaná na čepice, barety nebo právě takové fezy,“ dodává. „Také vyrábíme buřinky pro bolivijské a peruánské indiány,“ překvapuje při rozhovoru výčtem nezvyklých spotřebitelů. „Naším vděčným odběratelem je severní Afrika, hlavně Maroko. A například zmíněný židovský trh je obří, stále tu roste poptávka. Jen do New Yorku a Antverp dodáme do jejich komunity ročně za 50 milionů,“ pyšní se českými výrobky ředitelka firmy TONAK.

Klobouk jako nástroj moderního hipstera

Svou vlast vidí Lenka Urbánková Jarešová jako součást světa – hranice přestala vnímat. Její smýšlení ovlivnil především dlouhodobý pobyt v zahraničí. Do roku 1998 se do Čech vracela jen sporadicky – žila v Paříži, potažmo celé Francii, a následně ji ovlivnila především Itálie a zdejší lidé. Tamní životní styl jí dal řadu ponaučení, z nichž dodnes čerpá. „Tak například – Italové se brání tomu být průměrní, ať už dělají cokoli. Prostě vždycky chtějí víc. Mají to štěstí, že nezažili komunismus československého střihu, kdy u nás právě taková průměrnost byla téměř nevyhnutelná. A lidé, kteří měli navrch, byli nenáviděni. Tenkrát se tu prostě úspěch neodpouštěl. Jenže tohle smýšlení v nás tak trochu zůstalo. Ještě dnes, třicet let po revoluci, mají mnozí z nás pocit, že ten, kdo něco získal, si to musel ukrást. Jak jinak by to přece dokázal, říkají. Jsme přece všichni průměrní! Tihle lidé si prostě nepřipouštějí myšlenku, že už dnes ta tehdejší průměrnost není nezbytná. Že úspěch může tkvět třeba jen v tom, že si někdo tvrdě jde za svým a opravdu na tom maká.“

České myšlení, dané totalitní zkušeností, ale podle Jarešové mizí s nastupující generací. „Mladí umějí ocenit, když na sobě někdo dře. A tomu přirozeně přát úspěch. Dnešní dvacetiletí uvažují už jinak než jejich rodiče a prarodiče. Nechtějí být průměrní, chtějí vyniknout,“ říká Jarešová, která o pokrývkách hlavy mluví mimo jiné jako o nástrojích moderního hipstera. „Když chcete být vidět v davu, je klobouk ideální. Na takové lidi, nejen mladších generací, cílíme,“ vysvětluje ředitelka novojičínské továrny. Díky mladším ročníkům podle ní přišla móda takzvané slow fashion (stejný fenomén je i ve stravovacích návycích, tomu se zase říká slow food). Slovní spojení znamená zpomalení všech procesů, ať souvisí s módou, nebo třeba s jídlem. Konzumenti tedy nechtějí rychle spíchnuté nekvalitní oblečení z továren, které zaměstnávají za málo peněz, ani fast food, který jim leží v žaludku déle než výčitky. Chtějí si módu nebo jídlo užívat, déle vychutnávat a nechtějí produktovou kvantitu, nýbrž kvalitu, vysvětluje ředitelka české manufaktury. „Někdy žasnu, do jaké míry mladé vychováváme my, a do jaké míry naopak oni nás,“ uzavírá.

Barbora S.