Na hostelu v Olomouci. Stylový Long Story Short obdivují i daleko za hranicemi.

Long Story Short hostel

Co si počít, když žijete v zahraničí a končí vám vízum i vztah? Vrátit se domů a udělat něco, co jste nikdy neměli v plánu. Tak jako Eva Dlabalová, která před dvěma lety v rodné Olomouci otevřela hostel Long Story Short. Je krásný, stylový a psali o něm i v britském Guardianu. Zájem o ubytování v této bývalé vojenské pevnosti roste. „Lidi to tu mají rádi, vracejí nám lásku. A to je přesně důvod, proč to všechno děláme, říká majitelka.

Když si v kavárně hostelu Long Story Short potřebujete odskočit, k toaletám jdete chodbou dlouhou jako Lovosice. Právě dispozice budovy, která pochází ze 17. století a sloužila tehdy jako část opevnění města Olomouce, spolu s faktem, že se tu hosté většinou nezdrží dlouho, dala podniku název. Long Story Short jako „Zkrať to“ anebo „Zkrátka a jasně“.

Tahle cihlová krása stojí jen kousek od centra a z dálky připomíná britské venkovské sídlo. Kdo však přistoupí blíž, toho čeká střet s designem 21. století. Recepci zdobí pokojové květiny a cool časopisy Monocle nebo Soffa. Celý prostor Long Story Short je vymalovaný sytě bílou barvou, pokoje ladí do tmavohněda. Ve společné koupelně zaujmou na míru vyrobené doplňky umyvadla, kulatá zrcadla a sprchy s dřevěným paravánem. Absolutní styl, absolutní čistota.

Duše projektu, pětatřicetiletá Eva Dlabalová, mě provází ložnicemi. Jakmile se jí na vybavení místností něco nezdá, okamžitě to začne rovnat, čistit nebo větrat. „Mám oči jako Robocop,“ směje se, což dělá během našeho rozhovoru v podstatě pořád. „Cit pro detail jsem získala při práci maskérky, to řešíte každý milimetr obličeje. Hostelová praxe mě ale naštěstí učí přijmout fakt, že v životě není nic dokonalé, a dát prostor i lidem kolem sebe.“

„Neumím říct ne výzvám“

V osmadvaceti se Eva Dlabalová přestěhovala na Nový Zéland. Reakce na nabídku jejího bratra, zda by v Čechách nechtěla rozjet hostel, byla stejně impulzivní jako někdejší rozhodnutí žít na druhé straně zeměkoule.

Eva nemá žádné vyšší manažerské ani ekonomické vzdělání. „Jen prostě neumím říct ne výzvě. Všechno, co mi přijde do cesty, vnímám jako příležitost,“ krčí rameny. „A taky nemívám z ničeho moc strach. Strach je jenom převlečená nevědomost.“

Podle toho ostatně také vypadá její „sívíčko“. Vystudovala olomoucké gymnázium, ale už týden po maturitě se sebrala a odjela na dva roky sbírat zkušenosti do Anglie. Po návratu se živila jako maskérka na volné noze, a protože ji bavilo vaření, v pětadvaceti si přidala ještě dálkové studium kuchařiny v Praze. Provozování podniku v rodné Olomouci mezi její sny rozhodně nepatřilo, lákaly ji oceán a surfování, v osmadvaceti se kvůli tomu přestěhovala na Nový Zéland, kam se poprvé podívala už během studijního pobytu na gymnáziu. Podruhé tam odjela bez dlouhého plánování přímo z dovolené na Bali. Prostě se tehdy nevrátila domů.

Na Zélandu pracovala v restauracích, v kavárně, prodávala ventilační systémy do domácností, dělala obchodního zástupce pro gastropodniky. Reakce na skypovou nabídku jejího bratra, zda by v budově, již po povodních v roce 1997 koupila za výhodných podmínek jejich matka, nechtěla rozjet hostel, byla stejně impulzivní jako někdejší rozhodnutí žít na druhé straně zeměkoule. „Zrovna jsem se rozešla s přítelem, končilo mi vízum, a tak jsem řekla, že jo. Ty impulzivní reakce mám po mámě, jsme v tomhle úplně stejné. Rodina mě prostě chtěla dostat zpátky domů a věděla, jak na to.“

Dnes, dva a čtvrt roku po otevření Long Story Short, působí Eva jako docela sebejistá manažerka. Přitom když se kvůli nové životní etapě vrátila z milovaného Zélandu na Hanou, vůbec netušila, co s přiděleným prostorem udělá. „Byl to totální freestyle. Prostě jsem si myslela, že tam natahám pár postelí a bude.“ Záhy se však ukázalo, že v budově, kde před tím Evina maminka zkoušela provozovat vysokoškolskou kolej, pořád vládl duch starých časů. Celková rekonstrukce, zahrnující kompletní výměnu všech rozvodů i oken, nakonec trvala rok a půl. I kvůli historickému původu budovy vyšla celkově na několik desítek milionů korun, které Eva stále splácí. Od letošního roku jí s ekonomickou stránkou věci pomáhá bratr, který nastoupil na pozici finančního ředitele.

Jestliže o estetické podobě Long Story Short neměla Eva z počátku ani tušení a přizvala proto do party kamarádku z gymnázia, scénografku a designérku Denisu Strmiskovou, o tom, že bude provozovat hostel, a nikoli hotel, byla přesvědčená od první minuty. Právě v hostelech totiž poznala řadu přátel a na jejich komunitní atmosféru nedá dopustit. V Long Story Short si sice za osmnáct set korun na noc můžete pronajmout romantický dvoják s koupelnou, Evino nomádské srdce by ale bylo šťastnější, kdyby si do hostelu častěji nacházely cestu party kamarádů brázdící Českou republiku. Postel v šestilůžkové ložnici tu vyjde zhruba na pět set korun.

Pětapadesát procent klientely Long Story Short však tvoří Češi, kteří podle Evy koncept hostelů pořád úplně nechápou. Často bývají překvapení, že designový a čistý podnik jim za několik stovek na noc nabídne „pouze“ sdílený pokoj.

Hostelového plánu se ale rozhodně vzdát nechce, proto letos pro zájemce z řad návštěvníků rozjíždí socializační aktivity. „Turisty budeme provádět po městě, připravený pro ně máme třeba špacír po minipivovarech, barovou stezku nebo ochutnávání tvarůžků,“ vypočítává. Záležet si dává také na tom, aby si ani ona ani její kolegové, které sehnala přes inzerát, před hosty na nic nehráli. V tomto směru jsou pro ni vzorem právě obyvatelé Nového Zélandu. Jejich otevřenost, empatie a pozitivní přístup k životu.

„Lidi nám tu vracejí lásku“

Evina podnikatelská i životní taktika prozatím sklízí úspěch. Dodnes se v Long Story Short s celkovou kapacitou 56 lůžek ubytovalo přes šest tisíc lidí, z toho 3500 přijelo loni. A řada z nich tu nebyla poprvé. Roční obrat hostelu i přilehlé kavárny se pohyboval okolo deseti milionů korun a vypadá to, že letos si hostel zase polepší: Za první kvartál roku 2019 zaznamenal zhruba pětatřicetiprocentní nárůst oproti stejnému období loni. Čísly tak Eva Dlabalová podtrhuje to, co během rozhovoru zopakuje několikrát: „Lidi to tu mají rádi, vracejí nám lásku. A to je paráda, to je ten důvod, proč to všechno děláme.”

Pro pohodlí hostů podniká i zdánlivě bláznivé věci. Když řešila postele, nakoupila domů pět druhů polštářů a všechny je vyzkoušela. Stejným způsobem hledala perfektní matrace. „Doteď jsme na ně měli jen dvě stížnosti. A to hosté ani nevěděli, že matrace se dá otáčet, protože je oboustranná a jednu stranu má měkčí a druhou tvrdší.“ Když má pocit, že se na ni sápe pocit vyhoření, jde si dát směnu na recepci. „Bavím se s lidmi, kontakt s nimi mě nabíjí.“

Během dvou let se o hezkém hostelu v krajském městě zmínilo i několik celebrit na sociálních sítích. Dobrou reakci měl post na Facebooku od herce Lukáše Hejlíka, jenž provozuje blog o zajímavých pohostinstvích. „Snad dvě hodiny poté, co o nás pochvalně napsal, dorazilo na kafe několik lidí, kteří si to přečetli.“

Veškeré výdělky Eva momentálně investuje do dalšího rozvoje a chystané restaurace v přízemí. Jejím cílem je propojit chutě ze všech koutů světa, což je i mottem celého hostelu. Restauraci bude mít na starost Petr Heneš z pražského pop-upu Forbidden Taste, o kterém Eva mluví jako o člověku stejné krve, šéfkuchařem bude Jan Malý se zkušenostmi z pražské Esky. V prostoru zvaném Eatery and Bakery by kromě restaurace ještě rádi otevřeli pekárnu a časem i prodejnu masa. Užší spolupráci hostel navázal také s vedlejším coworkingovým prostorem Vault 42, který pořádá pravidelné brunche.

Mediální slávu si Long Story Short užil letos v únoru, kdy ho mezi deset nejlepších světových hostelů zařadil britský list The Guardian. Jak na olomoucký podnik přišli? Eva nemůže zakončit lepší pointou: „Do své knihy nás tehdy zařadil vlivný bloger, který si říká Budget Traveller. Pořád sleduje, co je v oboru nového, a zrovna teď je opět na cestě k nám, v pět pro něj jedu na nádraží.“

Článek o hostelu Long Story Short je ukázkou z posledního čísla magazínu BL, které je věnované příběhům majitelů českých hotelů, restaurací, barů, kaváren a dalších podniků z oblasti ubytovacích a gastronomických služeb. Tištěná vydání objednávejte na webových stránkách magazínu BL.

Text: Hana Slívová