Slast a záře reflektorů. V brněnském hotelu se vžijete do postav z kultovních filmů.

Pokoj Transgalaktický rande

Brno. Byla jsem tu jedinkrát v životě asi před deseti lety. Od té doby nic. Teď tu mám strávit celý víkend. První zastávka: Hotel Anybody. Má být „jiný“. Tajemný, hravý. Pokoje jsou zařízeny na motivy kultovních filmů a když budete chtít, můžete se stát živou součástí jejich kulis. Osmdesát procent zážitku z ubytování totiž tvoří hra, během níž se vžíváte do postav a epizod vybraných snímků.

Žít Brno. Být Anybody.

Náš pokoj je inspirován filmem Poslední tango v Paříži – dva cizinci se náhodně potkají při prohlídce opuštěného bytu, který je nabízen k pronájmu. Neřeknou si jména, přesto se jejich vztah stává intimnějším než vše, co dosud zažili. On, Američan středního věku, hledá po smrti manželky vytržení ze světa temných myšlenek. Ona, mladá Francouzka, se před svatbou se začínajícím režisérem trochu nudí; jeho baví nořit se do filmových scénářů, ji zábava ve skutečném světě. Anonymní milenci se pravidelně setkávají mezi čtyřmi stěnami nájemního bytu. Nevědí ani, jak se ten druhý jmenuje, jinak se ale poznávají velice důkladně. Tak důkladně, že za to režisér Bernardo Bertolucci doživotně čelil nálepce provokatéra.

Hotel, jehož další pokoje jsou inspirovány třeba snímky Snídaně u Tiffanyho, Sladký život nebo Zvětšenina, najdete snadno. Mezi budovami v nejzazším koutě brněnského náměstí zvaného Zelňák je vměstnán barokní palác s neonovým poutačem Anybody, z jehož oken v horním patře se line tlumená záře různě barevných reflektorů. Cesta vzhůru vede přes bezobslužnou recepci v průchodu, naproti které stojí bar výmluvně pojmenovaný Slast. Pár údajů do počítače, nechat si popřát zábavnou noc a čtyřmístný kód vám otevře dveře vedoucí k výtahu ve vnitrobloku. Zavíráme za sebou celé náměstí i venkovní ruch. Mimochodem, až do druhého dne po příjezdu na Zelňák žiji v představě, že je to největší náměstí v Brně. Za prvé jsem z Prahy a za druhé to tu prostě žije, jako by největší fakt bylo.

Vcházíme do pokoje. V hlavní roli kučeravá kráska Marie Schneiderová a charismatický Marlon Brando. Místnosti jsou zalité od chodby až po koupelnu temně rudou barvou. Uprostřed ložnice je umístěn improvizovaný výtah jako ze staré pařížské bytovky. V něm se také odehrává jedna moc hezká scéna Posledního tanga, velmi názorná ukázka důkladného poznávání hlavních hrdinů. Přes nábytek jsou přehozená prostěradla, jakými se chrání vybavení prázdných bytů před prachem. Obrovská postel. Nad ní police s dobovými předměty od šálků a tabatěrek po tranzistorové rádio kapesní velikosti. Malé okno je pohyblivým obrazem náměstí. V jeho výhledu stojí na malém čajovém stolku funkční gramofon. V minibaru, který je jednou z mála věcí připomínajících časoprostor, je připravené šampaňské. Dlouhá předsíň odděluje pokoj od chodby. Neslyšíme nic, ani hosty z jiných pokojů, ani noční ruch z náměstí. Jsme tu jen my dva. Po spuštění první nahrávky z nenápadného tabletu vyplní pokoj hluboký mužský hlas. „Prosím rozdělte si své role. Až budete připraveni, přesuňte se na vyznačená místa a poslechněte si první scénu.“

Hra začíná.

Jsme ve výtahu. Kabina stojí uprostřed pokoje a je tak reálná, že když se za námi s něžným zavrzáním zavřou staré lítačky, máme pocit, jako bychom skutečně stoupali šachtou vzhůru. „První patro,“ ohlásí ženský hlas z reproduktoru ve výtahu. Interaktivní část spočívá v tom, že v každém podlaží dostaneme otázku, na kterou musíme oba odpovědět, a čím jsme výš, tím je to zajímavější.

Scén z filmu, podle nějž je pokoj Tango naslepo vystavěn, prožijí jeho hosté celkem čtyři. Po skončení každé z nich zazní hudební skladba podtrhující aktuální atmosféru. Tu dokresluje i tablet – rozeznívá reproduktory a mění barevnost divadelních reflektorů. Konec většiny scén přitom zůstává otevřený. Je jen na vás, jak vaši hru dohrajete.

Adam z baru

Konec té naší nastal kolem třetí hodiny ráno, kdy jsme odpadli v Baru, který neexistuje. Za několik hodin se mám sejít s majitelem hotelu Adamem Vodičkou a, jak brzy zjišťuji, také s neutuchající kocovinou. V koupelně jsem našla retro tubu čehosi na bolest hlavy a alkoholovou nevolnost. Moc to nepomohlo, snad zabere snídaně. Ta je pro hosty připravena v jednom z několika podniků na náměstí, který si předem vyberou. Za uplynulých čtyřiadvacet hodin jsme zjistili, že od té doby, co jsme byli v Brně naposledy, město dost ožilo. Je tu spousta parádních podniků, kaváren, barů a dalších božích míst. Brno je cool. A právě i Adam Vodička, hlava a srdce hotelu Anybody, hraje v tomhle vzkříšení města důležitou roli. Je totiž součástí brněnské skupiny Lidi z Baru, která vybudovala nejen hotel Anybody a bar Slast, ale taky legendární Bar, který neexistuje nebo jeho novějšího a nespoutanějšího bráchu zvaného Super Panda Circus.

Adam Vodička, majitel hotelu Anybody

„Začalo to tím, že jsme do brněnských kaváren vozili mošt. Tenkrát, na konci nultých let, nás lidi měli za blázny, stačila jim strašlivá svařená vína a podobné břečky, my najednou nabízeli pití z prémiových destilátů a moštu, které bylo kvalitnější a samozřejmě i dražší. Zlom nastal v roce 2009, kdy jsme postavili první stánky na vánočních trzích. Během několika let se z našeho Turbomoštu stal jejich fenomén, což nás hodně posunulo,“ vypráví Adam. Jan Vlachynský a Andrej Vališ, s nimiž tvoří jádro týmu Lidí z Baru, otevřeli po tomto úspěchu populární brněnský Bar, který neexistuje, zatímco Adam dokončoval studium psychologie. Následovalo otevření baru Super Panda Circus, který Adam donedávna spravoval, pak Whisky Baru, který neexistuje, a řady dalších projektů zvyšujících úroveň Brna. „Celou naši práci vnímám jako dialog mezi námi a hosty, kteří přicházeli a chtěli víc, ptali se, co otevřeme dál. Líbilo se jim, že děláme něco, co tu ještě nebylo. Třeba jsme otevřeli bar 4pokoje, který svou identitu proměňuje podle denní doby, takže v něm můžete zažívat různé formy pohostinnosti. Ve chvíli, kdy lidskému mozku dáte nový způsob vnímání věcí, zaktivníte ho. Až pak ho můžete zaujmout, vytrhnout ze stereotypu. Flexibilita, schopnost netrvat rigidně na stávající formě projektů, ale dokázat je v průběhu měnit, je blízká celému týmu Lidí z Baru.“

Grandhotel Anybody

Jeden z vůbec nejodvážnějších projektů skupiny spustil většinový majitel brněnského Anybody Adam Vodička roku 2018. „Moje první myšlenka byla vytvořit obrovský hotel s dvěma sty pokoji, ve kterém budu hosty provádět jako pohostinný hoteliér ve fraku z filmu Grandhotel Budapešť,“ vypráví. Pak se mu ale naskytla možnost získat prostor v moderně, nicméně citlivě zrekonstruovaném barokním paláci. Jeho sen tak dostal jiné, zato reálnější obrysy. Věděl, že nebude mít k dispozici tolik pokojů, ale zároveň stále toužil předat lidem aktivní prvek zážitku z ubytování, tak typický pro všechny podniky Lidí z Baru. Po dlouhém přemýšlení vznikl koncept role-play a scénářů, které člověku umožní vžít se do světa „jako ve filmu“.

Výběru filmů předcházela definice archetypů postav. „Příběhy a interakce, které hosty při pobytu provázejí, jsou dílem scenáristy. Začali jsme s ním spolupracovat, aby je napsal na motivy námi vybraných filmů. Lidé si často myslí, že budou hrát přímo scény, které v nich jsou, ale tak to není. Konkrétní film má pouze navodit určitou estetiku. Atmosféru, v níž se pak snadněji zapojí do rolí, které jsme pro ně vymysleli.“

Pokoj Hra se sny

Důležité je, že všude jsou společné párové momenty otevírající interakci aktérů. Scénář pro role-play pokoje Dokážeš zachytit pocit inspirovaný mysteriózním snímkem Zvětšenina je například napsaný tak, aby v něm dva lidé prožili bohémskou tvůrčí chvíli, proto mají k dispozici malý fotoateliér. Pro jeden z nedávno otevřených pokojů je zase námětem Felliniho Sladký život. Žena se vžívá do role světové superstar a její partner sehrává čtyři mužské archetypy. Jednou se kolem ní točí jako bystrý svůdný novinář, podruhé jako aristokrat a tak dále. Ona si pak jednoho z nich musí vybrat.

Když byly role-play scénáře dokončeny, začal Adam vybavovat pokoje. Nejtěžší bylo sehnat rekvizity. „Mnoho starožitností jsem pořídil ve Francii, kde jsem necelé dva roky žil a věděl jsem o místech skrývajících poklady. Koupil jsem tam třeba sto let staré židle, které jsme renovovali. Vdechovat takto život použitým věcem je mi blízké.“

Některé dobové věci ale darovali i lidé za nabídnutou slevu na ubytování. Například gramofon z pokoje Tango naslepo věnovala starší dáma, u které ležel někde doma zapomenutý mezi haraburdím. „Těžké bylo sehnat třeba vojenský padák, naopak směšně jednoduché automat na žvýkačky, to se nám sešlo hned několik nabídek. Já to nechápu. Komu se doma válí automat na žvýkačky?“

Další věci museli nechat vyrobit na zakázku, například výtah. „Ve firmě, do které jsem volal, si mysleli, že potřebuji instalovat nový, a když jsem pánovi vše vysvětlil, začal se smát. Nicméně nám během dvou hodin sehnal kabinu, která dřív jezdila v jednom nádherném secesním domě v pražské ulici Karolíny Světlé. Teď stojí u nás v pokoji.“

Samostatnou kategorii představovalo vytvoření bezobslužného systému pro vstup do hotelu a pokojů. „Nikdo takovou recepci ještě nedělal, museli jsme to zadat vývojářům. Systém teď funguje tak, že při objednávce je každému přidělen unikátní kód, ten se zapíše do hardwaru, a když hosté přijdou, v určitém časovém rozmezí jim otevře dveře do hotelu a jejich pokoje.“ Další technicky náročnou věcí bylo ovládání prvků v pokojích. Vzpomeňme, že při poslechu scény z tabletu se například automaticky mění světelná atmosféra.

Jeden podnik, jedno Brno

„Brzy po spuštění projektu se ukázalo, že naše původní představy o výši investice byly naivní. Pracovalo na něm hodně lidí, z nichž někteří nejsou vidět, od scenáristy po techniky a vývojáře.“ Těmi, kteří jsou aspoň slyšet, jsou herci z brněnského Národního divadla, kteří namluvili nahrávky. „Dosud nemáme spočítané celkové náklady, ale odhadovaná investice je teď asi sedm milionů korun. Největší část zdrojů je ode mě, mé rodiny a přátel. Malá část pak od třetích stran, to jsou drobní investoři. Nabídek od těch větších jsme měli víc, ale zatím jsme je nevyužili.“

Ještě týden před otevřením neměl Adam tušení, jestli to celé bude fungovat. Hotel s podobným konceptem prý neprovozuje nikdo na světě. „Na jednu stranu to bylo super, na druhou jsem se neměl s kým srovnávat, a to mě děsilo. Seděl jsem doma na posteli, díval se do stropu a říkal si, že jsem zešílel. Pár dnů po otevření ale přišly první reakce hostů. Psali o transformativním prožitku. Někteří spolu po několika letech vztahu prožili hodně silné momenty. Například v pokoji Tango naslepo prý seděli na zemi a hodiny si povídali. To pro mě bylo obrovské zadostiučinění, největší odměna.“

Obsazenost teď Adam odhaduje na devadesát procent, velkou část hostů přitom tvoří místní. „Jedou dvě zastávky šalinou, aby mohli strávit noc ve městě, kde bydlí. Mají jednovečerní dovolenou, nemění lokaci, ale mindset.“ Na nápor zahraničních turistů se hotel teprve připravuje, chystá se totiž anglická verze scénářů pro role-play. Už teď sem ale jezdí zvídaví zahraniční novináři. „Víte, pamatuji Brno jako postkomunistickou díru. Já tady ani nechtěl žít, proto jsem odjel do Francie. Dnes je z něj San Francisco střední Evropy. Město plné mladých lidí, kteří ho naplňují touhou po nových věcech. Na Erasmus sem jezdí zahraniční studenti, je tu taky spousta turistů. Brno se nadechuje. Jsem rád, když lidé říkají, že jsme tomu s Lidmi z Baru pomohli. Není to ale jen naše zásluha. Celé Brno je teď jeden velký podnik. Tady není zvykem zůstávat celý večer na jednom místě, nejčastější otázka je ,Kam teď?´. Zní to utopisticky, ale opravdu, primárně jde o to jeden druhého podporovat. Lidé cirkulují po městě a bylo by hloupé si na tak malém prostoru hrát na to, kdo je lepší. Důležitý je i brněnský magistrát, který se snaží nám vycházet vstříc a společně s naší podnikatelskou sférou utvářet město, kam přijíždějí lidé takzvaně zažít Brno. Brno jako mekku jídla, pití a zábavy. A přesně tak to je.“

Barbora Sirová