Jak jsem se naučil ovládat své emoce a byl sám na sebe opravdu hrdý

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Každý den zažíváme různé situace, situace s různým emočním nábojem a mnohdy nejsme schopni našim rozumem ovlivnit, jak na tyto situace zareagujeme. Ale je v našich silách toto trénovat? A stalo se Vám někdy v životě, že jste zareagovali na nějakou situaci způsobem, na který jste později nebyli vůbec pyšní? Nebo naopak – na který jste byli hrdí?

V posledním dílu podcastu jsme se bavili o emocích, o tom, jak emoce ovlivňují náš život, a jak je důležité s nimi umět pracovat. A já bych se dnes s vámi chtěl podělit o dvě situace z mého života, takové true story, kde bych rád ukázal, jak jsem se já naučil s emocemi pracovat. Jedna situace byla, kdy jsem byl hrdý na to, jak jsem ty emoce zvládl, a druhá, kdy jsem se za sebe opravdu styděl. Jsou to situace, do kterých se může dostat kdokoli z nás, kdo řídí auto. Určitě se i někomu z vás někdy stalo, že se někdo na silnice nezachoval tak, jak měl, a vy jste měl potřebu si zanadávat nebo mu vynadat alespoň v tom autě. 

A do této situace jsem se samozřejmě dostal i já, možná z toho druhého pohledu. Vyjížděl jsem z křižovatky, řadil jsem se do levého pruhu, a najednou na mě zezadu začal někdo troubit. A já jsem si v tu chvíli nebyl absolutně vědom toho, že bych něco udělal špatně. Byl jsem dokonce přesvědčený o tom, že ten člověk neměl důvod na mě troubit nebo se rozčilovat, že jsem něco udělal špatně, všechno jsem udělal tak, jak to mělo být, do dneška jsme o tom přesvědčený. Tak jsem jenom tak zvedl ruku, jel jsem dál, nevěnoval jsem tomu pozornost. Dojeli jsme na další křižovatku, ten člověk mě dojel a pořád troubil. Úplně nesmyslně. Podíval jsem se do zrcátka, on mlátil do volantu, gestikuloval, křičel. Já jsme si zprvu myslel, že to snad ani není reakce na mě, ale on pořád nesmyslně troubil. A když pořád nepřestával a mně padla zelená, tak jsem ho, frajera, vyfakoval a odjel jsem. Dojeli jsme na další křižovatku, byla červená, ten člověk mě dojel, vyskočil z auta, doběhl ke mně, začal mi ťukat na okýnko, já jsme ho stáhl, a on na mě začal řvát. Začal na mě velmi sprostě křičet, sprostě mi nadával do lidských přirození, co si to vůbec dovoluju ho fakovat a podobně. Nejdřív jsem na něj koukal s otevřenou pusou, co se čílí, co blázní, co se jako stalo, jestli jsem někoho zajel, nebo zabil, ale on pořád pokračoval. Já jsme na sobě začal trošku cítit, že už pěním, ale pořád jsem se snažil držet, a říkám: „Heleďte, uklidněte se, běžte zpátky do toho auta, nic se nestalo, nic jsem Vám neprovedl, nijak jsem Vás neohrozil, běžte pryč.“ A on pořád nadával, a jak odešel, tak se otočil a kopl mi plnou silou do auta, což ve mně vyvolalo vztek. Bouchly mi saze, vím o sobě, že jsem cholerik, tak jsem vystoupil z auta. Pán měl tak 160 cm, já svých 185 a 100 kilo, podíval se na mě, co jako chci dělat, zkoušel mě zavřít do dveří a ještě do mně pak strčil. Takže mně ruply saze, vím, že jsem ho tam trošku chytl pod krkem, řval jsem tam na něj. Strašná scéna, lidi kolem skandovali, ať si dáme do huby, vyvztekali jsme se tam oba dva, pak jsme se rozešli, protože padla zelená. Já jsem sedl do auta a úplně jsem cítil, jak mám tlak na 200, vůbec jsem nechápal, co to bylo za situaci, co se to stalo, ale nejhorší na tom všem bylo, že když jsem vychladl, tak jsem se sám za sebe styděl. Styděl jsem se za to, že jsem nechal projevit své špatné emoce, že jsem se nedokázal povznést nad takovou hloupost, že ten člověk tam skáče a kope mi do auta. No a co, tak ať si kopne. Do dneška se za to stydím, i když si z toho před kamarády dělám srandu. Tohle se stalo asi před dvěma lety a teď nedávno se mi stala podobná situace.

Typická dopravní situace, vyjíždím na křižovatku, mám přednost zprava, zleva přijíždí auto, nějaká paní, navážu oční kontakt, myslím si, že o mně ví, takže tam vjedu, křížím jí cestu, a ona ve stejný moment vyjede a málem do sebe nabouráme. Já jsem se lekl, paní na mě kouká, já na ni koukám, a paní spustila, a křičela, a řvala velmi podobně jako ten pán. A zase mi nadávala. Já jsme na ni koukal, v tu chvíli velmi podobná emoční situace, a já jsem na sobě cítil, že na ni začnu taky křičet. A že by to asi špatně dopadlo, protože ona opravdu v tuhle chvíli nebyla v právu, neměla důvod na mě křičet, ona udělala tu chybu. Ale já jsem v tu chvíli začal cítit, že se začínají projevovat ty moje špatné, obranářské emoce. Najednou jsme si uvědomil, že to začíná směřovat směrem, který se mi už jednou nelíbil. A tak jsem se zastavil, zhluboka jsem se nadechl, zavřel jsem oči, přestal jsem vnímat tu paní, že na mě křičí. otevřel jsem oči, začal jsem se na ni usmívat, nechal jsem ji vykřičet, vystoupil jsem z auta, opřel jsem se o její auto. Ona nemohla nikam jet, blokovali jsme tam celou křižovatku, nechal jsem ji vyřvat, a říkám jí: „Prosím vás, mladá paní, můžete mi říct, proč na mě křičíte? Podívejte se, máte tady nějaké dopravní značky? Víte o tom, že vy jste měla dát přednost mně?“ Ta paní se na mě podívala, nechápala, nedokázal tu chybu přiznat. Pak řekla: „Uhni, uhni už prostě, vypadni, ať můžu jet, zdržuješ tady, šašku!“ Já jsem v tu chvíli paní pustil, odjeli jsme oba, a já jsem v tu chvíli, kdy jsme opustili křižovatku, byl na sebe hrdý. Přiznám, že jsem na sebe byl opravdu hrdý, protože jsem v tu chvíli neprojevil špatné emoce. Že jsem se dokázal zastavit, nadechnout, povznést se nad špatné emoce a nedat jim prostor.

Možná si teď někteří z vás říkají, proč vám to tu vlastně celé vyprávím. Co mají tyto dvě situace společného s nějakým úspěchem, plněním si cílů a podobně? Samozřejmě že ani pro mě to nebyly nějaké zlomové okamžiky v mém životě. Jenom bych na nich chtěl ukázat, jak každý den, při jakékoli situaci, která nás ten den potká, se můžeme naučit ovládat své emoce. Mnohdy totiž nedokážeme ovlivnit, jaká myšlenka nás napadne. Nebo jaká emoční situace může nastat. Mnohdy nemůžeme ovlivnit, jak na tu emoci začneme zprvu reagovat. Ale je jenom na nás, jak dlouho si tu špatnou myšlenku a tu negativní emoční reakci udržíme v hlavě a jaký prostor jí dáme.

Nepodceňujte proto vaše všední dny. Každý den se něco děje, každý den kolem nás vznikne spousta situací, na které musíme nějak reagovat a nějakým způsobem se rozhodovat. Ale záleží jenom na nás, jak to rozhodnutí zvládneme. A jak to vnímáte vy? Máte nějaký podobný příběh, jak jste se naučili ovládat svoje emoce? Zažili jste nějaké situace, kdy jste na sebe nebyli hrdí, a jiné, kdy jste na sebe naopak byli pyšní? Budu moc rád, když se se mnou o ně podělíte v komentářích.

© Lukáš Eder