Nejlepšího přítele nosíme každý sám v sobě

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Všimli jste si, jak si často někteří sportovci něco mumlají pod vousy? Jak se jim hýbou rty? Napadlo vás někdy, co si asi tak říkají? Já jsem si toho všiml i u několika umělců a jiných úspěšných lidí. A právě o tom je dnešní díl podcastu Myšlením na vrchol. O tom, jak vést svůj vnitřní dialog a jak díky němu umět posouvat sám sebe dál, splnit si své cíle a nastavovat svoji osobní vizi.

V předchozím podcastu jsem krátce hovořil o teorii lékaře Paula MacLeana. Na ni navazuje tento podcast, kde bych se rád pobavil o tom, jak jsem se naučil pracovat se svými emocemi, co mi pomáhá v mém osobním rozvoji a v plnění mých cílů. Už několikrát jsem se zmínil o vnitřním dialogu, který je potřeba vést, který si vede, alespoň co já jsem zatím poznal, každý úspěšný člověk, se kterým jsem se potkal. Je to dialog vašeho vnitřního já s vaším opravdovým já. Dialog vašeho lidského mozku s vaším savčím a plazím mozkem. Dialog mezi vědomím a podvědomím.

Myslím, že takový dialog je jednou z klíčových dovedností, kterou by si měl osvojit každý člověk, který se chce zajímat o svůj osobní rozvoj a o svůj růst. Je to hlas vašeho podvědomí, o kterém jsem se také několikrát zmiňoval. Například v dílu, kde jsem mluvil o tom, že strach je největším protivníkem našeho pozitivního myšlení. Našim úkolem ale není s těmi strachy bojovat, ale dostat je na naši stranu a udělat si z nich přátele. A já jsem přesvědčený, že nejefektivnější způsob, jak toho docílit, je vést s nimi aktivní dialog.

Problém může nastat ve chvíli, kdy je chcete vědomě ignorovat. Kdy je necháte se vypovídat, posloucháte je, jak vás shazují, říkají, co jste udělali špatně nebo dobře, ale nevedete s nimi dialog. Osvojit si to je velmi důležité. Já jsem vyzkoušel způsob popsaný v knize Pozitivní inteligence, kde je řečeno, že si máte své strachy pojmenovat. Já jsem si pojmenoval celé své podvědomí. Jakmile nastane situace, kdy se začnou hlasy mého podvědomí projevovat, navazuji s nimi dialog.

Svému podvědomí jsem dal jméno Chuck. Není to podle Chucka Norrise, ale podle mého psa. Proč jsem si své podvědomí pojmenoval po svém psovi? Když se mi něco povede, je třeba s ním navázat dialog a říct: „Hele Chucku, to se nám dneska povedlo, to jsme ten den dobře prožili, to byla skvělá schůzka, to bylo parádní setkání. To jsme šikovní, že jsme tohle dokázali.” A tech Chuck mi odpovídá: „Jojo, ale nezapomeň taky, že jsi tohle mohl udělat ještě líp.” A nebo naopak, když se mi něco nedaří, něco pokazím nebo udělám nějakou chybu, začne se mi Chuck ozývat a já s ním navazuji dialog. Pomohlo mi představit si ho právě jako mého psa, protože ho mám moc rád, a i když mám špatnou náladu, tak ve mě dokáže najít dobré emoce. Ale také mě dokáže strašně naštvat a dokážu mu nějakým způsobem vyčinit. A právě proto si své podvědomí představuji jako svého psa, kterého mám rád. A tím snáz se mi vede ten dialog. Když jsem se snažil jen tak uměle si sám se sebou povídat, vyhodnocovat, poskytovat sám sobě zpětnou vazbu, šlo mi to velmi těžko. Ale ve chvíli, kdy jsem si jej tímto způsobem označil a pojmenoval, usnadnilo mi to celý proces.

Nyní mě možná někdo začne označovat za schizofrenika, ale tak to není. A já vím, že nejsem sám, kdo vede takový vnitřní dialog a kdo si pojmenoval své vnitřní já. Je to jakési naše centrum emocí, které se chceme naučit ovládat, a těžko se naučíme ovládat někoho, koho neznáme. Těžko se spřátelíme s někým, když ani nevíme, jak se jmenuje. A proto jsem si zvolil tuto cestu, kdy jsem si označil svého nejlepšího přítele sám v sobě, a doufám, že bude Chuck vždycky se mnou.

Jak to vnímáte vy? Taky máte v sobě takového nejlepšího přítele, se kterým vedete takový dialog? Nebojte se připojit svůj komentář.

© Lukáš Eder