Příběh „ajťáka“, který neuměl snít

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Myslíte si, každý může být v životě šťastný? A co je to vůbec to štěstí? Co je podstatou toho, pokud si chcete plnit vaše cíle? Pokud chcete žít opravdu naplněný a šťastný život? Já jsem zjistil, že jsou mezi námi lidé, kteří ani neumějí snít, kteří se bojí být šťastní. A o tom bude dnešní podcast.

Dnes bych chtěl začít jedním příběhem, který se mi nedávno stal a který mi ze začátku přišel docela úsměvný. Ale později mi došlo, že to vlastně zase tolik k smíchu není. Že to možná i trochu vypovídá o dnešní době, nebo o nás všech a o tom, jak se ženeme za něčím a nevíme za čím, a pak třeba často vyhoříme. Já jsme se nedávno vracel z jedné networkingové akce. Bylo to už pozdě večer, přibližně v 23 hodin, šel jsem ulicí k našemu domu a najednou za sebou slyším, jak někdo běží. Tak jsem se podíval, protože to byl takový hlasitý běh. Otočil jsem se a vidím pána, jak běží. Říkal jsem si, že asi pospíchá na autobus, protože pod námi je na konci ulice zastávka. Ale ten pán mě doběhl, zpomalil u mě a srovnal se mnou krok.

Byl to takový ten pocit, jako když vás dobíhá dítě nebo kamarád a je rád, že vás doběhne. Šel vedle mě, chvíli nic neříkal, což mě překvapilo, říkám si: Co chce, týpek? A asi po třech vteřinách říkal: „Dobrý večer, můžu se vás na něco zeptat?“ Mě ta otázka samozřejmě překvapila, ale řekl jsem mu: „Jo, jasně, ptejte se.”

„No, já bych se Vás chtěl zeptat, jestli jste v životě šťastný.” Musím uznat, tahle otázka mě překvapila ještě víc. Opravdu jsem nečekal, že by mě v jedenáct večer dobíhal nějaký člověk, aby se mě zeptal, jestli jsem v životě šťastný. Úplně cizí, nikdy v životě jsem ho neviděl. Chvíli jsem byl ticho, ale nakonec říkám: „No jasně, jsem v životě šťastnej.” Jeho zase patrně překvapila moje pozitivní odpověď, tak se zastavil. Já jsem se zastavil taky, podívali jsme se na sebe, a on se tak jako podivil: „Opravdu jste v životě šťastnej?”

„No jasně, jsem v životě šťastnej.”

„Aha, a myslíte si, že každej může bejt v životě šťastnej?”

No, tohle mě, upřímně, vykolejilo ještě víc, takže jsem mu řekl: „Hele, dost, týpku, co seš jako zač? Ty seš tady nějakej potulnej filozof ,nebo takhle chodíš po ulicích a ptáš se lidí, jestli jsou šťastní?”

A on: „Ne ne ne, nezlobte se, to tak není. Já jsem prostě jenom opilej a nešťastnej ajťák.”

V tu chvíli jsem řekl: „Aha, to tak abych se vrátil k tý tvý otázce. Já si myslím, že každej na celým světě může bejt šťastnej, když opravdu bude chtít.”

„Opravdu si to myslíte?”

„No, já jsem o tom přesvědčenej.”

„A jak toho takovej člověk může dosáhnout, aby byl šťastnej? Jak to mám udělat, abych byl i já šťastnej? Víte, já chodím touhle ulicí skoro každej večer z práce, někdy se stavim na pivo v hospodě, a vždycky, když někoho potkám, tak se ho zeptám, jestli je v životě šťastnej. A když mi je ochotnej odpovědět, tak většinou… vy jste vlastně první, kdo mi řek, že je opravdu šťastnej. A mě to hrozně překvapilo. Tak řekněte, jak mám bejt v životě šťastnej?”

A já mu říkám: „No, to je přece strašně jednoduchý. Máš nějaký sny, máš nějaký přání, ne? Tak jakej je tvůj sen? Co si v životě opravdu chceš plnit? Čeho chceš v životě opravdu dosáhnout? Víš tohleto? Co je tvůj hlavní sen?”

A on se na mě zase tak smutně podíval: „No, já vlastně žádnej sen asi nemám, já už nemám sny.”

Tak mu říkám: „To je ale přece strašně smutný, jak můžeš žít, když nemáš sny? Ty se bojíš snít? Ty se bojíš si něco přát? Jak chceš bejt v životě šťastnej, když nevíš, co od života chceš? Když nevíš, jaký je tvoje přání, když nevíš, jaký jsou tvoje cíle? To je přece úplně to základní. Abys mohl bejt v životě šťastnej, tak musíš vědět, za čím se ženeš.”

Na to mi on odpověděl. „No jo, to máte pravdu. Ale já jsem zjistil, že já se bojím snít.” Říkám mu: „Ježiši, to je strašný, proč se bojíš snít? Co to je to za nesmysl? Čeho se bojíš, že se bojíš snít?”

„No já se bojím, že když budu mít nějakej sen a nějaký přání, a potom se mi nesplní, tak že budu strašně zklamanej.”

„Takže pro tebe je lepší žít celej život nešťastnej, než překonat nějaký zklamání? Ty se bojíš snít jenom kvůli tomu, že máš strach ze selhání? Vždyť to je úplně základní věc jakýhokoli pokroku. Vždycky přece musíš nejdřív selhat, aby ses něco naučil. To tě přece může posunout dál. Ty se přece nemůžeš bát snít. Sen je zadarmo, sen tě může posouvat, jak chceš žít bez snu? To je přece hrozný, potom nemůžeš bejt nikdy šťastnej. Jestli chceš bejt opravdu v životě šťastnej, tak začni snít, panebože.” A on mi zase na to odpověděl: „No, a myslíte si, že se to dá ještě naučit snít?” a bylo na něm vidět, že trochu prozřel, že mu došlo, že mám opravdu pravdu. A já mu říkám: „No, všechno se dá přece v životě naučit a sny nám přece nemůže nikdo vzít, ty jsou naše.”

A on: „A jak mám teda se naučit znovu snít?”

Říkám: „No, já nevím, já jsem se to nikdy neučil, ale jedno vím jistě – jestli si chceš něco přát a jestli chceš mít sny, tak musíš nejdřív vědět, co je pro tebe v životě opravdu důležitý. Musíš si stanovit nějakej tvůj hodnotovej žebříček. Musíš si nejdřív uvědomit, co je pro tebe v životě opravdu to nejdůležitější, bez čeho prostě nechceš v životě být, a na tomhle začít stavět svoje sny.” Spousta lidí totiž sní, mají nějaké přání, ale když se jim ten sen nebo přání splní, někdy zjistí, že stejně nejsou šťastní. Protože to přání, cíl, nebo sen jim vnuklo jejich okolí nebo jejich rodiče. Protože oni ty sny nestavěli na základě svých životních hodnot, na základě svých priorit, oni neměli stanovený hodnotový žebříček. V tomto bodě jsme už došli k našemu domu, k našim dveřím a já jsem nešťastnému ajťákovi podal ruku. On vypadal, že jsem ho v tu chvíli udělal trochu šťastnějším, nebo v něm probudil nějakou naději, což mi udělalo radost. Ale pak mě ještě pobavil, protože se podíval na náš dům a my máme číslo popisné 42. On se úplně rozzářil a říká: „Vy bydlíte v domě s číslem popisným 42?” Já říkám: „No, co je na tom zvláštního?”

„To nevíte? To je čtyřicetdvojka, to je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec, to je ze Stopařova průvodce po galaxii.”

Já mu říkám: „Hele, já jsem to neviděl.”

A on odcházel a vnímal mě jako já nevím co, jako nějakého boha, což mě opravdu pobavilo. Šel jsem domů, byl jsem pobavený, vyprávěl jsem to ženě, ale druhý den mi došlo, že, i když to bylo z jedné strany zábavné zpříjemnění cesty domů, z druhé strany je to vlastně smutné. Mně došlo, jak je to možné, že takoví lidé jsou, jak je možné, že někdo dokáže žít a nemít sny, jak je možné, že nedokáže žít, nemít přání, neumět si plnit cíle, neumět snít, neznat svoje hodnoty. Hodnoty jsou přece to nejdůležitější, na těch vše stojí, na nich my vše stavíme v našem světě a bez nich asi nelze žít.

Tak to byl můj příběh, doufám, že vás z jedné strany možná trochu pobavil, možná vám trochu zpříjemnil den.

© Lukáš Eder