Příběh člověka, který se naučil přijmout rány osudu

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

V životě nikdy nevíme, co nás může potkat. Můžeme se cítit na vrcholu svého úspěchu, na vrcholu ledovce, pyramidy. A najednou přijde nějaká osudová rána, která nás sundá na úplné dno. A je jenom na nás, jak dokážeme tuto ránu vstřebat a jestli se dokážeme znovu postavit a šplhat na vrchol.

Dnešní díl podcastu Myšlením na vrchol bude trochu jiný. Bude o příběhu člověka, který dokázal vstát, přijmout rány osudu a budovat znovu svůj úspěch.

V předchozích dílech mého podcastu jsem se několikrát zmiňoval o tom, že si nejvíce vážím možnosti setkávat se s úspěšnými lidmi. S těmi, od kterých se mohu učit a kteří mně i našim čtenářům a posluchačům mohou být inspirací. Jedním z takových lidí, se kterými jsem se potkal v minulém roce, je Roman Chomát a dneska bych o něm rád něco řekl.

Nevím, jestli znáte příběh Romana Chomáta. Petr Casanova o něm psal v minulém roce ve svém magazínu FC a psali jsme o něm i krátce na webu businessleaders.cz. Romanův příběh je velmi silný v tom, co se mu v životě podařilo a zároveň i v tom, jaké překážky musel překonat. Romanovi se v 90. letech podařilo vybudovat velký holding – byla to obchodní společnost, logistická společnost, autodoprava a stavební firma. Zaměstnával více než 400 zaměstnanců a dokázal vybudovat firmu, která měla miliardové obraty. To vše bylo v 90. letech. Dalo by se říci, že se v té době Roman cítil na vrcholu své podnikatelské kariéry, ale bohužel, jak tomu v životě bývá, člověk je jednou nahoře a jednou dole. I Romanovi připravil život velmi nešťastnou ránu, když mu vážně onemocněla žena. Romanovi se v tu chvíli otočil život vzhůru nohama. Do chvíle, než se stala tato událost, trávil Roman více času v práci, často tam býval i 16 hodin denně. Na základě té nešťastné události se rozhodl, že musí být se svojí ženou, že jí musí věnovat svůj čas i energii. Spoléhal se na to, že se mu podařilo vybudovat firmu, ve které má schopné lidi, protože na pozice manažerů a ředitelů jednotlivých firem holdingu dosazoval své přátele. Věřil, že se na ně může spolehnout, že v nich má oporu v této těžké životní situaci.

Roman sám dnes popisuje toto období jako čas, kdy mu jeho asistentka připravila nejdůležitější smlouvy k podpisu, dohodla nejdůležitější setkání, která realizoval, a potom utíkal zpět za ženou do nemocnice. Tam trávil nejvíce času – s rodinou u nemocničního lůžka. Bohužel po roce a půl Romanova žena prohrála svůj boj s nemocí a zemřela. Pro Romana to byla samozřejmě obrovská rána. Bohužel to ale nebyla poslední rána. Když se Roman vrátil do svých firem, zjistil, že jsou postupně rozkradené, dalo by se říci vytunelované. Zjistil, že ti jeho „kamarádi“, které dosadil na vedoucí posty ředitelů, využili jeho špatné situace a v jeho nepřítomnosti mu začali postupně firmy rozkrádat, přesouvat majetky, lidi a podobně. Nechci se tady nyní pouštět do detailů.

Ale proč tady toto celé říkám? A proč tady zmiňuju příběh Romana Chomáta?

Jak byste se v takové situaci zachovali vy? Představte si, že přijdete o milovaného člověka, se kterým máte čtyři děti, potom se chcete naplno vrátit do firmy, kterou jste vybudovali z ničeho, a zjistíte, že je rozkradená lidmi, které jste považovali za své přátele. Jak byste se v tu chvíli cítili? Jaké emoce a pocity by ve vás dřímaly? Možná vás napadají myšlenky typu: „No jasně, šel bych se s nimi soudit” nebo „Musel bych se jim pomstít, tohle si přece nemůžou dovolit, takovou prasárnu”.

A jak si myslíte, že se zachoval Roman? Roman si uvědomil, že udělal velkou chybu při stavění těch firem. Že na posty výkonných ředitelů dosazoval své kamarády, protože ti lidé si ty posty nezasloužili, nevypracovali se do nich, nevyrostli do nich. On jim je dal jen na základě toho, že jim může důvěřovat. A když ho tito lidé podvedli, byl natolik silný, že si uvědomil, že než by investoval čas a energii do pomsty, soudů a zášti, raději se svých firem vzdal. Vzdal se všech firem holdingu – prodal je, zbavil se jich, až na jednu.

Mezi těmi firmami si Roman založil i jednu malinkou firmičku, kterou si založil spíše z nostalgie. Jeho dědeček a další předkové z Francie byli čalouníci nábytku a výrobci postelí. A tak si Roman v 90. letech založil na Slovensku malou firmu, která ručně vyráběla kvalitní postele a matrace. A její ředitel byl snad jediný, kdo za Romanem přišel se zelenými čísly a kdo ho nepodvedl, kdo ho chtěl podržet a dostál svému slovu. A tak se Roman rozhodl udělat tlustou čáru za vším tím zlem a se svými syny věnoval energii do rozvoje této firmy.

Dneska továrna Materasso vyrábí kvalitní matrace, vyváží je po celé Evropě a do Číny. Roman u ní založil ještě další značku s názvem Le Chomat, která se specializuje na výrobu luxusních, ručně vyráběných postelí a matrací. Teď bych byl opravdu nerad, aby to vyznělo jako reklama na Romanovu firmu. Já tento příběh vyprávím proto, že si vážím možnosti potkat se s takovým člověkem, protože si myslím, že se od takových lidí můžeme všichni učit a že takoví lidé pro nás mohou být inspirací, jak se zachovat ve velmi emočně vypjatých situacích v životě. Nikdy totiž nevíte, kdy ta rána může přijít.

Na Romanově příběhu je hezké to, že se dokázal povznést nad své negativní emoce a neztrácet energii se špatnými lidmi. Věděl, že se jim to nemůže dlouhodobě vyplatit, a to se také potvrdilo. Většina těch lidí, jež ho podvedli, zkrachovala nebo přišli o to, co Romanovi ukradli. Na příběhu můžeme vidět, jak je důležité umět pracovat se svými emocemi, umět se povznést nad špatné emoce a nechat prostor svému rozumu a pozitivní energii. Rád bych ještě jednou řekl, že si vážím přátelství, obchodního partnerství a vůbec té možnosti potkat se s člověkem, jako je právě Roman Chomát. Za mě je to člověk, ze kterého čiší velmi pozitivní energie, moudrost, pokora a životní nadhled.

© Lukáš Eder