Chcete v životě pořád jen soutěžit, nebo se stát opravdovým vítězem?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Čím dál víc si všímám toho, jak se úplně zbytečně dostáváme pod velký tlak. Čím dál víc se snažíme být chytřejší než kolega v práci. Snažíme se být krásnější než slečna na fotce na Instagramu. Snažíme se zvednout větší závaží než chlap před námi v posilovně. Náš úspěch zakládáme pouze na základě soutěživosti. Stále se snažíme s někým poměřovat, s někým soutěžit, ale přitom málokdy vítězíme. A není to škoda? Chcete být jen soutěžící, nebo opravdový vítěz?

V posledních pár dílech jsem mluvil hodně o trpělivosti. Mluvil jsem o vytrvalosti, o psychické odolnosti a o tom, jak mimořádně úspěšní lidé porovnávají svůj úspěch a jak ho měří. Bohužel dnešní doba je až trochu moc závislá právě na porovnávání a soutěživosti lidí. Když se podíváte na Instagram nebo jakoukoli jinou sociální síť, tak tam lidé velmi často vyjadřují jenom svůj úspěch. Ukazují tam, co se jim podařilo. Málokdo se ale pochlubí tím, co se mu nepovedlo. A tohle je velmi těžké pro někoho, kdo chce začít nějaký nový projekt, nebo chce třeba začít hubnout, nebo si plnit nějaký sen, být psychicky odolný vůči okolí, protože my všichni vidíme, že už to někdo dokázal. Všichni vidíme, že lze dosáhnout úspěchu, že lze dosáhnout nějakých cílů, a chceme za tím jít. A teď nám třeba chybí trpělivost nebo vytrvalost, a k tomu ještě psychická odolnost, pokud na to nejsme dobře připraveni.

A ještě větší problém vidím v tom, že úspěch v dané oblasti měříme jen na základě soutěživosti. Pokud to měříme jen na základě toho, že jsme dokázali být lepší než někdo jiný, nebo pokud jsme dokázali tu fotku na Instagram udělat ještě líp než ten, u koho jsme viděli podobnou, tak si myslím, že tím se dostáváme do toho stresu. Přináší ho stálá snaha udělat něco ještě líp než ti ostatní. Ale bohužel, jak už jsem říkal, pod stresem velmi těžko můžeme dělat něco smysluplného v dlouhodobém horizontu. Proto si myslím, že je potřeba svůj úspěch a plnění cílů soudit pouze na základě svého zlepšení, toho jak já se cítím a jak se mi podařilo posunout své dovednosti a své cíle. Podle toho si myslím, že bychom měli měřit úspěch.

Rád bych to ukázal na mém osobním příkladu z mého života. Už několikrát jsem tady v podcastu zmiňoval, že pokládám za svůj velký životní úspěch, že jsem dokázal zhubnout 50 kilo za jeden rok. A upřímně jsem na to dneska hrdý, že se mi to podařilo, ale pořád s tou váhou musím bojovat, a to pro mě není jednoduché. Ale když se nad tím zamyslím zpětně, tak jsem pro dosažení tohoto úspěchu nepotřeboval žádné soutěžení s někým jiným. Samozřejmě jsem viděl fotky lidí, kteří to dokázali, což mě mohlo inspirovat k tomu to dokázat taky. Ale nepotřeboval jsem k dosažení toho úspěchu soutěžit, abych zhubnul rychleji než někdo jiný, použít nějakou jinou metodu a podobně. V zásadě ani ta konkrétní čísla a metody, o kolik jsem zhubnul a jak jsem zhubnul, pro mě nebyla ve výsledku důležitá. Mně dělalo radost a těšilo mě, že se mi daří jít za novou osobní identitou, za mou vizí. Dělalo mi radost, když jsem viděl, že se zlepšují mé dovednosti. Součástí mé nové identity bylo například, že začnu více sportovat. Že budu dělat nějaký sport, který mě baví, protože jsem měl sto padesát kilo, takže vhodných sportů pro mě tehdy nebylo příliš. V té době jsem ale žil na horách, tak jsem začal chodit nordic walking s holkami a dělalo mi radost, když jsem si zvládl nějakou trasu, a ty trasy jsem si začal měřit. A dělalo mi radost, když jsem zjistil, že najednou po nějaké době tu trasu ujdu rychleji. Měl jsem z toho potěšení a radost, protože jsem věděl, že se zlepšuji.

Potom jsem začal jezdit na kole. Ze začátku to spíš vypadalo jako taková pěší cykloturistika, protože jsem žil na horách a byly tam všude strašné kopce. Často to vypadalo tak, že jsem na nějaký kopec musel kolo vytlačit, nevyšlapal jsem ho. Prostě jsem na to neměl fyzičku, byl jsem příliš těžký, nezvládl jsem to. Udělalo mi obrovskou radost, když po velmi krátké době (třeba během měsíce) jsem jel tu samou trasu a najednou jsem na to tu fyzičku měl. Najednou jsem to zvládl vyjet, zlepšil jsem svoji dovednost, a to je to, co mi dávalo sílu, co ve mě prohlubovalo psychickou odolnost proti mému okolí, které tomu nevěřilo, protože věděli, že jsem byl dvacet let tlustý a že jsem to nikdy předtím nedokázal. Jednoduše řečeno jsem neměřil svůj úspěch na základě soutěživost. Nepotřeboval jsem porovnávat své výsledky s někým jiným. Mně dělalo radost, že si plním svou osobní vizi a že si zlepšují své dovednosti.

A toho se držím i v čemkoli jiném, za čím se vydám. Pokud si nastavím nějakou novou myšlenku, osobní vizi, za kterou se chci vydat, tak se nechci srovnávat s konkurencí, nechci soutěžit. Chci hlavně vidět sám na sobě, že se zlepšuji. A to mě motivuje jít zase dál. Chci se ohlédnout o den dozadu a zjistit, že jsem dnes o jedno procento lepší než včera. Nestarám se teď o to, jak mohu udělat něco lépe než někdo jiný, ale jak mohu teď to, co dělám, udělat co možná nejlépe a neustále se v tom zlepšovat. Chci se naučit být mistrem v té dané oblasti a vím, že toho nedosáhnu soutěžením, ale pouze tréninkem. Neustálým zdokonalováním sama sebe.

Jednoduše řečeno na vaší konkurenci prostě nezáleží. Nezáleží na tom, co vidíte na Instagramu nebo na Facebooku. Záleží jenom na tom, jak se cítíte teď a tady a jestli se dokážete každý den alespoň trošku zlepšit. Vždycky se může najít někdo, kdo tu danou věc bude možná umět udělat lépe.

Ale když dva dělají totéž, tak to nikdy není totéž. A proto nezapomínejte, že ti, kdo jen soutěží, spíš jenom pozorují vítěze a své okolí. Ale ti opravdoví vítězové se dokážou radovat z každého posunu, z každého zlepšení, z každé výhry a z cesty za vítězstvím. Nebo to vnímáte jinak? Já budu rád, když připojíte váš komentář níže.

© Lukáš Eder