Jak jsem učil svého syna pracovat nejen se svým strachem

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Dnešní díl je pro mě tak trošku speciální. Je speciální v tom, že jsem se rozhodl se svými posluchači podělit o svou osobní a rodinnou zkušenost, dát trošku nahlédnout do mého soukromého života, protože bych vám chtěl ukázat, jak jsem v dnešní těžké době učil svého malého syna  pracovat nejen se svým se strachem, ale i s organizací své práce a svého času.

V minulých dílech jsem mluvil o představivosti a také o tom, jak může aktivní představivost ovlivnit naši budoucnost jak v tom pozitivním, tak i bohužel v tom negativním smyslu. Stejně tak jsem i zmiňoval, proč je právě v aktuální těžké společenské situaci zapotřebí s naši představivostí vědomě pracovat a ubrániti se scénářům, jenž nám vykreslují všechna média. 

Dnes bych se s vámi rád podělil o svou současnou osobní a rodinnou zkušenost. Jak jistě všichni víte, plošná karanténa s sebou přinesla i uzavření škol, a proto s dětmi nyní trávíme mnohem více času. Já sám mám doma dva kluky, dva teenagery. A samozřejmě i oni vnímají celou situaci. I naše děti vidí ty zprávy na internetu a slyší, jak se o celé situací bavíte třeba s přáteli nebo se svým partnerem. Nemůžeme se proto divit, že také u našich dětí se mohou projevovat pocity strachu a úzkosti. Celá situace je o to náročnější, když po dětech chcete, aby se doma samy učily, aby vzdělání nezanedbávaly a alespoň trochu se nějakým způsobem rozvíjely. Zkrátka a dobře, ani pro děti není jednoduché učit se v této těžké době a umět se psychicky vyrovnat s celou situací.  Rozhodl jsem se s dětmi trávit dobu plošné karantény na naší skromné chaloupce v Krušných horách, je to malá chata na polosamotě na okraji lesa. Jsme tu prakticky odříznuti od civilizace, a pokud nechceme, nemusíme za den potkat živou duši. Pro nás je to naprosto racionální řešení, ale samozřejmě vše má své pro i proti.   

Snažíme se s dětmi každý den pracovat, a musím uznat, že se nám to docela daří. Nastávají ovšem situace, kdy se ani děti neubrání a začnou se u nich projevovat emoce strachu nebo stesku po blízkých či kamarádech. Těžko v takové situaci můžete chtít po dětech, aby se samy učily, a pokud máte děti, tak mi jistě dáte za pravdu, že je neuklidníte jen prostými řečmi typu “to bude dobré, neboj se, za chvilku bude vše v pořádku”. Děti nejsou hloupé a budou se dále ptát, kdy to skončí. A nevím jak vy, ale milosrdné lži používat nechci. No jo, ale jak potom dostat nejen děti, ale i sebe a zbytek rodiny do psychické pohody? Rozhodl jsem se použít nástroj, o kterém jsem už zde také mluvil, a – světe, div se – ono to opravdu fungovalo!  

Ten nástroj je opět úplně zadarmo a jeho použití je velmi jednoduché – je to vděčnost. O vděčnosti jsem natočil již několik dílů Myšlením na vrchol, tak není nutné ji příliš detailně rozebírat, a přejdu rovnou k příběhu, kdy jsem ji použil. 

  Mladší syn Filip se nedokázal soustředit na učení  nebo na svou práci. Když jsem si o tom s ním chtěl promluvit, rozbrečel se a přiznal, že se mu  stýská a má trochu strach. Řekl jsem mu, že to chápu a že se nemusí za nic stydět, strach a stesk je přirozená věc a že taky mám občas strach a občas se mi stýská. Nabídl jsem mu potom, že mu ukážu, jak se strachem pracuji já a že si to můžeme vyzkoušet. Souhlasil. Vyprávěl jsem mu tak příběh Jima Stovalla, vyprávěl jsem mu o tom, jak tento muž oslepl a jak ho jeho babička učila používat zlatý seznam. Fildu zajímalo, co to je ten zlatý seznam, tak jsem ve vysvětlování pokračoval a nabídl, že jestli chce, tak si s ním společně zlatý seznam rád napíšu. Stačí jen, aby přinesl tužku a papír. Okamžitě vyběhl z postele a přinesl papír a zlatou pastelku. Říkal jsem mu, “Fildo. To nebude moc vidět. Přines raději obyčejnou tužku”.  Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že vzal zlatou pastelku kvůli tomu, že je to “zlatý seznam”, přišlo mi to úsměvné. Nicméně jsem se synem zalezl do postele a postupně jsme každý začali psát deset bodů o tom, za co jsme v životě vděční a co jsme rádi, že teď máme. Fildu to nakonec tak začalo bavit, že vymýšlel ještě další body vděčnosti. Nakonec jsem se ho ještě zeptal, kdy si bude dělat tu práci do školy, protože se mu to začíná kupit a za chvilku toho bude mít hrozně moc. Opět bylo vidět, že neví, jak odpovědět, cítil jsem z něj, že se mu to moc dělat nechce, a chápal jsem, že ho to ani nebaví. Řekl jsem mu, že chápu, že ho to nebaví a že se mu doma na práci špatně soustředí.

Přiznal jsem se Fílovi, že sám občas bojuju v práci s úkoly a prací, která mě nebaví, ale udělat ji musím, protože ji nikdo za mě neudělá. Nabídl jsem mu, že mu na to dám malý fígl, který  rád používám a který mi pomáhá. Opět bylo vidět, že ho to zajímá. Vysvětlil jsem mu, jak se pracuje pomocí tzv. pomodoro techniky a stáhl mu do mobilu pomodoro timer. Předpokládám, že většina z vás tuto techniku budete znát, pokud ne, strýček Google vám napoví. Nicméně Fildovi se pomodoro technika zalíbila a začal ji aktivně používat, uznal, že s tím časovačem mu ta práce jde najednou pěkně od ruky. 

Pomocí těchto dvou nástrojů se mi tak podařilo ukázat mému synovi cestu, jak pracovat se svým strachem a organizací své práce. Co je ale mnohem důležitější, tak lusknutím prstu se u něj přestaly projevovat ty špatné emoce, bylo na něm vidět, že mu to udělalo dobře a že má radost, že jsme si ten zlatý seznam společně napsali. Druhý den mi ho dokonce ještě znovu ukazoval a říkal, že ho to bavilo, a já musím uznat, že mě taky, asi si jej s ním budu psát častěji. Pokud by někoho z vás zajímalo, jak vypadal náš první společný zlatý seznam,  je k vidění pod článkem. Naprosto upřímně jsem nepočítal s tím, že bych ho někdy někde publikoval, tak ten můj asi moc nepřečtete, ale Fildův určitě ano. 

Můžete mi do komentářů připojit i vaši zkušenost nebo tip, jak vy pracujete se strachem u vašich dětí.  Budu za to moc vděčný, stejně jako jsem vděčný za váš pravidelný odběr podcastu Myšlením na vrchol ve Spotify nebo jiné aplikaci. Díky moc za to a přeji vám krásný a úspěšný den. 

© Lukáš Eder