Co je mírou našeho sebevědomí?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

 V předchozím článku jsem nakousl velmi široké téma. Sebevědomí. Zkuste si schválně říct ještě jednou to slovo a trochu si ho rozebrat. Vnímáte toto slovo jako schopnost být si vědom sama sebe? Umět přijmout všechny své přednosti, ale i nedostatky, a to bez jakýchkoliv výčitek nebo špatných emocí? Už dávno jsem si na úspěšných lidech všiml, a dost často jsem to také obdivoval, jak někteří z nich dokážou toto slovní spojení vnímat naprosto dokonale. Úspěšní lidé si jsou jednoduše dobře vědomi toho, že nemohou být ve všem nejlepší. Vědí, že i oni mají své slabé stránky a že je pro jejich spokojený život mnohem lepší investovat svou energii do svých silných stránek, než do rozvoje těch slabých, nebo dokonce do trávení času nad činnostmi, které je nenaplňují, nebo dokonce frustrují. Stejně tak si jsou tito lidé také velmi dobře vědomi, v těch silných stránkách nemohou být vždy nejlepší a že je vždy prostor pro jejich růst, a právě ten růst jejich silných stránek je to, co je baví, motivuje a neustále žene dopředu. No a tím, že dělají, co je baví, udržují se pravidelně v diskomfortní zóně, ve stavu flow, a tím si pěstují a pilují své dovednosti, díky kterým je společnost označujeme za úspěšné, i když se tito lidé mnohdy takto nevnímají.

 Pro mnohé lidi by se až mohlo zdát, že toto zdravé sebevědomí je darem těchto lidí a že jej nejde získat jen tak. S tím ovšem musím naprosto nesouhlasit, sebevědomí je vlastnost jako jakákoli jiná, a opět se budu opakovat, když budu tvrdit, že každou vlastnost se můžeme naučit, pokud to budeme opravdu chtít a budeme se o to snažit. Často jsem slyšel od spousty lidí hromady výmluv, proč by něco nemohli dokázat, nebo proč nemohou být úspěšní tak jako jiní, a to i přesto, že by si to moc přáli. Na tyhle řeči jsem fakt alergický a mám na ně vždycky jednoduchou odpověď: „Kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody“.

Slyšel jsem a četl opravdu desítky, možná i stovky příběhů úspěšných lidí. Ti lidé byli mnohdy v tak bezvýchodné situaci, že dodnes nechápu, jak se jim podařilo se z toho bahna vyhrabat zase až na vrchol. Tak ať mi nikdo neříká, že něco nejde. Všechno je to jenom o stavu naší mysli a o tom, pro co se rozhodneme, že to opravdu chceme. A stejně je tomu tak právě i se sebevědomím, i sebevědomí je pouze o stavu naší mysli. Lidé mají často nízké sebevědomí z toho důvodu, že už se často spálili, že za život zažili více nezdarů než zdarů a při těch nezdarech pravidelně zažívali negativní emoce. No a protože jsme si před pár díly vyprávěli o amygdale jako jakémsi technickém původci našich strachů, která je mimo jiné i hlavním úložištěm našich emocí, tak už dnes víme, že všechny tyto emoce má tato naše amygdala uložené  v sobě, a čím častěji jsme je prožívali, tím více má ty naše negativní emoce v sobě zakořeněné. Proto pokud bych se chtěl zamýšlet nad tím, čím můžeme měřit naše sebevědomí, tak bych řekl, že je to jakýsi poměr našich úspěchů a neúspěchů v životě. Je to samozřejmě logické a přirozené: pokud děláte něco, co vás opravdu baví, děláte to častěji, a pokud to děláte častěji, tak se v té činnosti stále zlepšujete. Tím, jak se postupně zlepšujete, tak to ve vás probouzí pozitivní emoce, s pozitivními emocemi přicházejí výsledky, plníte si své cíle, a tím se zvedá vaše sebevědomí.

Bohužel většina z nás ale byla vychována od malička v naprosto protichůdném systému, a proto se dnes nemůžeme divit tomu, že je zde tolik lidí se slabým sebevědomím. Však si vzpomeňte na klasickou základní školu. Pokud jsme byli dobří v nějakém předmětu nebo oboru, například v matematice, tak jsme dostali jedničku. Pokud jsme ale třeba pokulhávali v češtině nebo dějepisu, dostali jsme horší známku. Cílem školy tak bylo donutit nás získat také jedničku, a často jsme pak trávili hromadu času často nesmyslným šprtáním, které nás vůbec nebavilo, jen abychom dosáhli toho cíle, té vytoužené jedničky.

 Samozřejmě nám pak nezbývala už energie na to, abychom se věnovali tomu oborou, předmětu, který nás bavil, mohli jsme v něm být ještě lepší. Obecně nás i ve škole učili, že udělat chybu je něco špatného, učili nás vnímat chybu jako něco, čeho se musíme za každou cenu vyvarovat. Místo toho, aby nás učili umět chybu přijmout, poučit se z ní a vnímat ji spíše jako příležitost pro zlepšení. Ani nevíte, jak jsem dnes vděčný za to, že mohou moji synové chodit na školu, kde se zaměřují právě na rozvoj silných stránek jedince, a hlavně na práci s chybou.

 No ale vraťme se teď sebevědomí. Pokud patříte k těm lidem, kteří mají nízké sebevědomí, pokud si často nevěříte, nejste si jisti sami sebou, neumíte se rozhodnout a věřit sami v sebe, vykašlete se na to, nepřemýšlejte nad tím. Nerozebírejte, jak velké máte sebevědomí, a neposuzujte, jestli je to dobře nebo špatně, jestli je příliš velké nebo malé. Na velikosti prostě nezáleží a teď to fakt není dvojsmysl. Prostě se zaměřujte pravidelně na to, co vás baví, a investujte do této činnosti maximum svého času. Budete díky tomu zažívat ty správné emoce, budovat si nové dovednosti, a potom, až zase budete stát před nějakou novou výzvou, tak bude mít vaše amygdala uloženo a zakořeněno v sobě tolik dobrých a pozitivních emocí, že ji ani nenapadne, aby ve vaší mysli spouštěla nějaké obranné mechanismy, například ve formě strachu z neúspěchu nebo podobného nesmyslu. 

Nebojte se objevit svou silnou stránku a věnovat se jí a netrapte se z toho, když se vám občas něco nepovede, je to jen chyba, a to vás může posunout dál, pokud se s ní naučíte správně pracovat a ve výsledku za ni budete i vděční. Stejně jako já jsem vděčný za vás, za mé pravidelné posluchače, kteří odebírají Myšlením na vrchol například v Apple podcasts, kteří píšou komentáře zde na webu a sdílejí tyhle moje myšlenky mezi své kolegy, kamarády a známé. Občas mi některý z vás napíše i mail, a za to jsem vždycky rád, udělá mi to krásnější den. No a já doufám že i ten váš den bude nejen krásný, ale i úspěšný, ať už si pod tím představíte cokoli.

© Lukáš Eder