Začínala jako sestřička, dnes obchoduje se třemi gramy bílého prášku.

V minulém roce měla přednášku v rámci soutěže Ocenění Českých Podnikatelek, jednom z řady projektů  Podnikatelské platformy Helas, která nejen oceňuje, ale i propojuje české podnikatele a to vše ve jménu společného hesla “Budujeme hrdé Česko.” ROMANA LJUBASOVÁ dnes patří k předním ženám českého salesu. Ve chvíli kdy převzala do svých rukou mikrofon od organizátorky večera Heleny Kohoutové, Romanina energie prolétla celým sálem plného úspěšných českých podnikatelů. Začala vyprávět svůj příběh o tom, jak z Asie přinesla na český trh zcela unikátní přírodní kolagen a nezapomněla zmínit, že ten její s názvem Inca Collagen, je dokonce úředně certifikovaný jako 104 procentní! Ne jen tato informace, ale i celý podnikatelský a životní příběh ženy, která začínala jako zdravotní sestřička, zaujal všechny hosty v sále. Následoval neoficiální networking a Romana byla v obležení. Snad každý se ji snažil vyjádřit svůj obdiv nad jejím příběhem, nebo jen prohodit pár slov.

 Když jsem druhý den Romanu kontaktoval, neměl jsem tušení, že ji plním sen. Její příběh mě moc zaujal a nabídl jsem ji rozhovor pro FC magazín Petra Casanovy a ona jen nadšeně souhlasila: “Vy nemáte vůbec tušení, jak moc velkou radost jste mi teď udělal! Už dávno jsem si napsala do svého deníčku, že jednoho dne mi zavolají z firstclassu a budou se mnou chtít udělat rozhovor a to jsem jsem ještě ani netušila, že je nějaký kolagen a na co všechno je dobrý.” Skutečně jsem neměl tušení, že mohu někomu splnit sen, takovou drobností, jako je rozhovor v našem FC  magazínu. Osobní setkání s Romanou na sebe nenechalo dlouho čekat a ona začala vyprávět celý svůj příběh:

Sestřička

“Jako malá jsem si začala vést deníček. Dodnes si ho píšu, pořád doplňuji sny. Jeden z nich byl – budu právnička. Rodiče mi ale poručili, ať jdu na ukončený obor s maturitou. I když jsem měla skvělý studijní průměr a mohla na práva jít, nakonec ze mě byla zdravotní sestřička a šla jsem do nemocnice.” Přidělili ji na “desítku”, k nemocným dětem. “Byl tam řád, který jsem porušovala. Třeba jsem tajně četla pohádky malým dětem, které tam musely být přes noc a plakaly. To nebylo povolené. Pak přivezli nějakého malého Švýcárka, jehož tatínek byl Čech. Mluvila jsem německy, a tak jsem mu slíbila, že si vezmu služby tak, abych na něj měla co nejvíce času a necítil se sám. I za to jsem dostala vyčiněno. Když kloučka propouštěli, jeho tatínek mě vyhledal a řekl mi: ,Máte nějaký sen, který si nemůžete finančně dovolit?’ Já vyhrkla: ,Řidičák.’ To víte, při platu sestřičky… Vytáhl peníze a já nestačila žasnout, jaké zázraky se dějí. On se jen usmál: ,Vždyť jeden takový zázrak jste obstarala Vy.’ Tehdy mě začalo bavit dělat něco pro druhé…”

Manželka

V jednadvaceti letech se posunula. A současně si odškrtla jeden sen. Nastoupila totiž do firmy, která odškodňovala oběti dopravních nehod v rámci celé Evropy. Zastupovala zraněné, často nepohyblivé nebo postižení, kteří měli ztíženou šanci dovolat se svého práva. “Ta práce spojila pomoc lidem, kteří to neuměli zvládnout sami, s právničinou, kterou jsem vždy chtěla dělat.” A tehdy padla do oka majiteli firmy, svému pozdějšímu manželovi. “Viděl, co všechno zvládnu, a právě to chtěl mít doma…”

Postupně mu řídila kancelář, tři restaurace, kavárnu, pečovala o dítě, jejich dům, bazén i zahradu. “Sekala jsem i trávu, ale nikdy ne, když se díval na televizi, to mu vadilo. Do noci mi pak vyprávěl o politice, protože trpěl nespavostí, a hned ráno jsem už musela vést jeho nepohyblivou maminku na záchod. Bylo to jak v té bajce o ptáčkovi, na kterého se ještě ke všemu vykaká kráva. Ten ptáček si už zoufá, jakou má ke všem problémům smůlu. Neví, že se blíží tuhá zima a jen díky tomu teplému lejnu přežije…”

Romana se totiž jednoho dne zhroutila. “Dnes už vím, že co nepochopí hlava, to pochopí tělo. Můj muž mě sice prosil, uvědomoval si, že se mu zavařil stroj. Ale jak jsem se vrátila z nemocnice, řekla jsem mu, že už takhle dál žít nechci. A tehdy jsem začala být vděčná za minulost. Jako ten ptáček.

 “Když jsem odcházela z manželství prakticky bez ničeho, jen s několika papundeklovými krabicemi od banánů, věděla jsem, že musím obstát. Že jiná cesta není. Poprvé jsem cítila, že už nejsem malá holka. Poprvé jsem byla vlastně dospělá. Myslím, že to je dospělost, když se přestanete poměřovat s někým jiným, s rodiči, spolužáky, ostatními lidmi, a začnete se poměřovat jen se sebou. Být na tom zítra lépe než dnes. Nevzdat to.”

Karel

Tak mu říká. “Když máme božského Karla, tak to znamená, že Bůh musí být Karel. Já ho natolik familiérně oslovuji. Třeba: Karle, děkuji za poslední hnojivo…” vrací se k analogii s ptáčkem. Tehdy se totiž, vyhořelá, vypravila do Thajska – přemýšlet o životě. “A tam jsem viděla ,malé lidi’. Přezdívám tak těm, kteří dokážou být šťastni z malých radostí. Potkala jsem tam třeba úžasného pána, který prodával ovoce na pláži. Já myslela, že je chudák, ale on vlastnil reality na té pláži, ale odmítal nepracovat, nechtěl přijít o povídání s lidmi.

Kamarádka-návrhářka mi pak řekla: ,To víš, Thajci umějí všechno lépe než my.’ A mě to zahlodalo v hlavě. Co když směrovka pro můj život je tady?”A byla. “Stalo se to vlastně náhodou. Jeden známý, který trávil dovolenou také v Thajsku, měl odjakživa velký problém s pigmentem. A hned první den se na ostrém sluníčku spálil. Potřeboval silný hojivý krém. Místní lékárnice mi ale místo masti pořád nutila přírodní kolagen. Nakonec jsme to zkusili. Šokovalo mě, jak rychle se jeho kůže vyléčila, vyhladila a rozzářila.”

Náhoda? Pozor na to slovo. “Když jsem svého Boha začala oslovovat Karle, jednou se mi ozval kupec na ojetý vůz. Měl zvláštní jméno: Karel Karel. Navíc odjakživa mám jedno osudové číslo – jedenáct. Můj syn se narodil 1. 10. 2001. Mé manželství bylo rozvedeno v roce 2011. A naposledy jsem obhlížela stavební parcelu, která měla číslo začínající 11. A výměra? 1111 čtverečních metrů…”

Jinými slovy: Romana nemluvila o náhodě, ale o znamení. Nápad byl jasný: začít přírodní kolagen dovážet do Evropy. Jenže Evropská Unie není takovému importu z Asie legislativně nakloněna. I tak si Romana našla cestu. A zase to nebyla náhoda, ale vůle. “Najednou jsem seděla proti majiteli jedné továrny. Já, blondýna, mu klidně říkala: ,Chci u Vás vyrábět kolagen pod svou značkou a změnit svět.’ Jeho jediná reakce byla: ,Vy mě bavíte.’ Zvedl se ze židle, vzal si můj vzorek a měsíc se mi neozval. Dnes mi pronajímá výrobní linku. Po jedenácti měsících od té schůzky jsem držela v ruce hotový produkt, Inca Collagen a začala prodávat…”

Semínka

To, čemu někdo říká náhoda, má u Romany Ljubasové úplně jiné jméno: Trpělivost. “Vyrostla jsem na magazínu FC, nebojím se padat dolů. Jsem zvyklá, že úspěch nikdy nepřichází hned, že je nutné ho vyčekat. Naučila jsem to se semínky. Zasadím je a pak vím, že se o ně musím hodně starat. Když to dokážu, něco se v zemině zazelená. Možná nevyraší úplně všechny sazenice, o některé přes veškerou péči přijdu, ale některé vždycky ano. Jako sestřička jsem to zjistila, když jsem pro celou nemocnici skládala textilní plínky. Sama jsem to chtěla, uklidňovalo mě to. A taky to ve mně vypěstovalo vytrvalost, soustavnou práci na tom, co má pro mě smysl.”

Ostatně, tak působí i přírodní kolagen. “Mou první zákaznicí byla moje kadeřnice. Viděla, jak mi díky užívání přírodního kolagenu najednou rychle odrůstají vlasy. Ji samotnou najednou přestaly bolet klouby. Její manžel po tenisu najednou nebyl rozlámaný. Bylo to právě jako s tou sazenicí. Člověk objednal, zkusil, a bylo chvíli ticho. Po čase se nadšeně ozval. Ta ,sazenice’ totiž vyrostla. Bylo nádherné pozorovat, jak se lidem mění život. Třeba jeden malý kluk mi poslal obrázek své babičky. Nemohla chodit, a tak už ani nechtěla pejska. Kolagen ji ale doslova vrátil na nohy, a tak už zase pejska má, nebojí se s ním vyjít ven. Hodně si nad životními proměnami lidí pobrečím…”

Záhady

Přístup těla k přírodnímu kolagenu vlastně záhadný není. Tento skleroprotein je základní stavební hmotou pojivových tkání. Tvoří přibližně čtvrtinu všech proteinů v těle savců. A časem ubývá. “Problém je, že živočišné bílkoviny, tedy ze skotu nebo kuřete, je nutné s ohledem na hygienické požadavky tepelně upravovat, a tím se znehodnocují. Tělo sice uvařenou bílkovinu pořád vnímá jako bílkovinu, ale není s ní kompatibilní, takže se k ní chová jako k cizí hmotě. Naproti tomu náš Inca Collagen se vyrábí šetrnou hydrolýzou z mořských ryb. Je čtyřistakrát účinnější hlavně proto, že je syrový, silný a bioaktivní. Tělo s ním pracuje jako s vlastním kolagenem, a to tak, že když ho vypijeme, okamžitě si ho rozdělí do oblastí, kde ho nejvíc potřebuje. Do pokožky, kloubů…”

Co však zaujme, je etiketa. “Je to způsobeno tím, že náš nejlepší kolagen není nijak ochucený, ani doplněný kyselým vitaminem C. Je stoprocentně čistý. A právě na tom jsem to od začátku celé stavěla. Dnes je to už pět let co jsme na trhu a oblíbilo si nás nad sto tisíc zákazníků. Prostě to muselo být stoprocentní a ani v duchu mě nenapadlo že to můžu ještě překonat,” usmívá se Romana. Sama se divila, když jí z laboratoře přišel výsledek analýzy. Stálo tam: “Váš kolagen je stočtyřprocentní!” “Na můj dotaz, jak může cokoli obsahovat více než ze sto procent nějaké látky, dorazila upřesňující odpověď: ,Je zcela čistý, to znamená stoprocentní. Podle zákona však musíme vždy povinně zohlednit i možnou odchylku plus čtyři procenta… Takže je oficiálně stočtyřprocentní…’,” krčí rameny.  Aby totiž Romana udržela ryzí čistotu tohoto kolagenu, nemůže ho nabízet smíchaný v jedné velké dóze, jejíž obsah by si klient mohl při opakovaném používání znečistit. A tak jednotlivé porce po třech gramech hermeticky uzavírá do samostatných sáčků. Že je to nadbytečně pracné?

Pouze díky hermetické izolaci má totiž Inca Collagen až čtyřletou trvanlivost. Po tu dobu dokáže někomu navlhčit chrupavky, jinému zpevnit vazy. “Každému zkrátka pomůže udržet krásu déle, než v jeho případě příroda plánovala a ja tak zcela legálně můžu obchodovat s třemi gramy bílého prášku ve zlatých sáčcích, který lidem pomáhá.” usmívá se Romana Ljubasová a k tomu dodává “

Štěstí

Romana už dávno pochopila, že v životě nic není náhoda a nic se neděje jen tak. Stačí mít otevřené oči a všímat si příležitostí, které nám „Karel“ nabízí. Podnikatelský nápad, nebo jiná příležitost nás může překvapit kdykoli a kdekoli. Mnohým se může zdát, že od objevení nápadu šlo už Romaně všechno samo, ale zdání klame. I Romana musela překonat spoustu překážek na své cestě za úspěchem, o těch si ale povíme přímo s ní, již brzy v našem podcastu Businessleaders, kde zpovídáme úspěšné podnikatele. Závěrem našeho rozhovoru Romana dodává, co pro ni znamená štěstí. Pochopila to už tehdy, když se starala o nemocné děti, říká však, že to není nic proti pocitu, když pomůže starému člověku. “V současnosti pečuji o svou babičku, která mi pokaždé děkuje za donesenou limonádu. Mám pro ni pokaždé stejnou odpověď: ,Vždyť jsi mi jako malé četla pohádky, dávala jsi mi medicínu. Jen splácím svůj dluh. A navíc – štěstí si představuji jako čtyři propojené kádě. Zdraví, rodina, hmotný dostatek a moje vlastní spokojené nitro. Když kterákoli z těchto čtyř kádí teče, ostatní ji mohou svou energií doplňovat. Ale je nutné o všechny pečovat.”

„Štěstí a radost prožívám každý den, stačí se tomu jen nebránit. Občas nám život nadělí i opravdu velmi vtipné okamžiky. Bývalý manžel u svého lékaře obdržel dobrou radu, že si má pořídit špičkový Inca Collagen. On jen s úsměvem na tváři odpověděl: To je vtipné, tento produkt vyrábí moje bývalá manželka. Pak mi to volal a myslím, že měl zvláštní sdílenou radost. A to je dobře. Ani ty nejhorší okamžiky bych dnes neměnila, všechno mi dává smysl a udává směr. Někdy vás právě facka posune správným směrem, zejména když na drobné šťouchance v zajetých kolejích nereagujete.“

© Lukáš Eder