Dovednost, které věnujeme třetinu života, a přesto ji neovládáme. Proč?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Za uplynulých 100 dílů jsem mluvil o mnoha tématech, která jsou spojena s naší myslí a dosahováním úspěšného života. Snažil jsem se vám ukázat některé hodnoty, kterých si vážím na mimořádně úspěšných lidech, ale především jsem se vám snažil ukázat i nejrůznější dovednosti těchto lidí, díky kterým můžeme tyto hodnot naplňovat. 

Uvědomil jsem si ale, že jsem se příliš mnoho nevěnoval dovednosti, která je neméně důležitá. Vlastně je asi nejpodstatnější, protože díky ní, si dokážeme osvojit všechny dovednosti zbývající. Je to dovednost, které převážná většina z nás věnuje minimálně třetinu našeho života, a přesto ji málokdo z nás ovládá alespoň z poloviny tak, jak by ji ovládat mohl. Mluvím o dovednosti učit se novým věcem. 

 Všichni jsme strávili několik let ve vzdělávacím systému, hodiny a hodiny jsem proseděli ve školních lavicích, ale když se nad tím tak zamyslím, tak vůbec nejdůležitější, co bychom si měli osvojit, tak to jsme se vlastně nenaučili. Spousta lidí okolo nás se v zásadě neumí učit. Přestože jsme tomu věnovali tolik let, tak jsme se to nenaučili.

A teď mi opět přichází na mysl klasická otázka: Proč to tak je? Kdo za to může? Může za to vzdělávací systém?

Vlastně do určité míry ano, do určité míry to je způsobeno vzdělávacím systémem. Ale tím, že budeme nějakou chybu svádět na vzdělávací systém, ji neodstraníme. Však kdo tu ten vzdělávací systém vybudoval? No přece my, lidé, tak je to přece naše odpovědnost, že je vybudovaný špatně. Otázka by tedy měla znít: „Co s tím můžeme udělat, abychom to změnili?“, a ne „Kdo za to může?“

Jestli bych mohl zmínit nějaký můj pohled na vzdělávací systém, jaký tu teď máme, tak je to především v tom, že je to systém, který je tu už od dob Marie Terezie, od té doby se vlastně na tom systému nic moc nezměnilo. Děti chodí do školy, poslouchají nějakou autoritu, která jim říká, co by měly vědět, a pak je tato autorita hodnotí za to, jak moc si toho pamatují. Nehodnotí je už ale moc za to, kolik si toho osvojily a jak moc jsou dobří v tom, co dělají. Ten systém je vlastně stále stejný, od začátku se moc neposunul, jen pořád přibývá to, co by ty děti měly vědět. No a co se stane s každým systémem, pokud jej pravidelně neaktualizuje, pokud jej nerozvíjíte a neinovujete? Zákonitě se musí zhroutit. A teď je úplně jedno, jestli je to systém ve vašem počítači, vzdělávací systém, nebo váš mozek. Protože právě váš mozek je ten nejkomplexnější systém na světě, který si vyžaduje pravidelnou péči a aktualizaci. Stačí se jen rozhlédnout okolo sebe. Například staří lidé, kteří odejdou do důchodu a přestanou se rozvíjet, přestanou myslet, používat svůj mozek, ztrácejí smysl života, tak neuvěřitelně rychle chřadnou jak po mentální, tak i po fyzické stránce. Pak jsou tu naopak i tací staří lidé, kteří jsou velmi aktivní i ve velmi vysokém věku. Znám několik lidí, kterým to stále pálí a mají životní energie na rozdávání i v 80 letech. Protože neustále aktualizují svůj systém, starají se o svůj mozek, a to jen tím, že se nutí myslet. Stejně tak znám i lidi ve svém okolí, kteří ve dvaceti letech opustili vzdělávací systém a od té doby se nic moc nového nenaučili. Naopak na nich pozoruji, že jejich schopnost myslet, vymýšlet nové věci a zvídavost pomalu degradují.

 Vraťme se ale k té otázce, co s tím mohu dělat, abych tohle změnil. Pro mnohé se může zdát, že jako jedinec se změnou vzdělávacího systému moc nenadělám. Naštěstí nám ale dnešní moderní svobodná doba dává na výběr a já jsem neuvěřitelně vděčný za to, že jsem měl dnes možnost výběru, na jakou školu budou chodit moje děti. Naši kluci začínali chodit na klasickou státní školu, na takovou, na jakou chodila asi většina z nás. Abych řekl pravdu tak dřív, než jsem to u našich dětí musel řešit, tak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Ale jiné to je, když potom vidíte, jak se malý předškolák těší do první třídy, je nadšený z toho, že se naučí číst, psát, počítat. Má touhu po vzdělání, objevování nových věcí a ta touha se ani ne po roce začne vytrácet a on se bojí udělat něco podle sebe. On má strach udělat chybu. Bojí se napsat něco tak, jak to cítí, aby mu paní učitelka nevynadala, protože takhle mu to neřekla, takže je to špatně, a tak si zaslouží pětku. Když jsem tohle zažíval, tak jsem si začal uvědomovat, jaká je to strašná blbost, a říkal jsem si: Co já s tím můžu udělat? A jediné, co jsem mohl udělat, bylo najít školu, kde ten systém je prostě jiný. Jasně, tak to bude něco stát, ale je to investice, která se dětem určitě v budoucnu vrátí. Těch škol už je dnes na výběr několik, vím tak nějak podvědomě, že neustále nějaké vznikají a upřímně už to moc nesleduji. Naši kluci chodí například na scioškolu a víte, jaké tam je hlavní heslo, řekněme, nosná myšlenka té školy? „Změna je trvalý stav”. Ten vyučovací systém naprosto boří to, na co jsme byli zvyklí, děti nenosí známky, nejsou trestány za chybu, kterou udělají, ale vedeny k tomu, aby si ji uvědomily a naučily se s ní pracovat. Současně jsou vedeny k tomu, aby objevovaly své silné stránky a ty nadále rozvíjely. 

Někomu se možná může zdát, kdo to jen tak pozoruje zvenčí, že se ty děti tam nic neučí, nebo že nic neumějí. Já ale vnímám, že si osvojují dvě nejzákladnější dovednosti. Jednak je to schopnost umět se učit a pak taky emoční inteligence, která je pro život v dnešní době, alespoň z mého pohledu, mnohem důležitější než obecné IQ.

Občas se tak dnes učím já od našich dětí a můžu vám říct, že takovou školu jim fakt závidím. Mám ale radost, že takových škol už přibývá a že jsou v naší společnosti i tací osvícení ředitelé státních škol, že se snaží svůj systém měnit, protože už na to dnes mají možnosti a kompetence. Stačí jen, pokud sami chtějí. 

To tedy byl můj dnešní pohled na vzdělávání a já budu určitě moc rád, pokud se se mnou podělíte i vy o svůj názor nebo zkušenosti nejen se vzdělávacím systémem, ale obecně, jak vnímáte schopnost učit se novým věcem. 

© Lukáš Eder