Jak základní vzdělání ovlivňuje štěstí v životě

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Michal Rückel mluvil v rozhovoru mimo jiné hodně o své nadaci, kterou založil ve spolupráci s Evou Urbanovou. K této nadaci dospěl skrze uvědomění, že abychom mohli být v životě šťastní a neustále plní energie, musíme nejprve objevit své silné stránky a ty nadále rozvíjet.

Souhlasím s Michalem, že je to bohužel opravdu tak, že i dnešní době je mezi námi stále spousta lidí, kteří žijí řekněme nenaplněný život. Napoleon Hill označuje ve své knize “Jak přelstít ďábla” tyto lidi za ty, kteří se nechávají unášet životem. Tento termín jsem si oblíbil a myslím si, že přesně vystihuje lidi v naší společnosti, kteří nejsou schopni dosáhnout opravdového úspěchu a štěstí v životě. Kde je ale ten primární důvod, že se tolik lidí nechá dobrovolně unášet a nejsou schopni dělat to, co je opravdu baví, a žít tak smysluplný a naplněný život?

Souhlasím v tomhle jak s Michalem, tak vlastně i s Napoleonem Hillem, protože on o tom ve zmiňované knize také mluví. Ten hlavní důvod je především v tom, že ve chvíli, kdy opouštíme základní školu, tak nemáme absolutně tušení o tom, jaké jsou ty naše silné stránky. Devět let nám ve škole říkali, co bychom měli umět, trestali nás špatnou známkou za to, když něco neumíme a pokud jsme byli v nějakém oboru dobří, tak jsme neměli čas se mu tolik věnovat a dále ho rozvíjet, protože jsme se museli zdokonalovat v tom, v čem jsme dobří nebyli a za co jsme byli trestáni tou špatnou známkou. Nemůžeme se potom divit tomu, že jsme tolik zmatení, když se máme sami rozhodnout, jakým směrem se bude náš život ubírat. Často tak vlastně při tomto první důležitém životním rozhodování nedáváme na naše pocity, ale často více posloucháme naše okolí. 

Rodiče se nám snaží pomoct, tak nám pomáhají s výběrem školy a radí, na jakou bychom měli jít. Chtějí pro nás  samozřejmě to nejlepší, tak se nám snaží vybrat i tu nejlepší školu. Bohužel je to ale většinou škola dle jejich přání, a ne dle našich schopností. 

Já už jsem před pár díly mluvil o škole, na kterou chodí moji synové. Je to Scio škola, a když někomu v mém okolí vyprávím o tom, jak ta škola funguje, tak se často setkávám s dotazy: A to tam jako nemají dějepis, zeměpis, biologii, chemii a tyhle předměty? Tak co se tam učí? To se učí, co chtějí? No to musí teda vypadat… Vždycky, když slyším podobné věty, tak si uvědomuju, co pro spoustu lidí znamená základní vzdělání. Spousta lidí si totiž myslí, že základní škola a vzdělání je něco, co nám dává jakýsi všeobecný přehled o všem. 

Že je to něco, co bychom všichni měli umět a podle čeho bychom měli žít. Já jsem se ale naučil vnímat základní vzdělání úplně jinak a to právě hodně souvisí s tím, o čem mluvil Michal Rückel v rozhovoru. Podle mě by základní škola měla být více o tom poznávání sama sebe, než poznávání celého světa a jeho zákonitostí. Svět, ten můžeme objevovat celý život, schopni toho ale budeme jen ve chvíli, kdy známe sami sebe. Proto si myslím, že je pro naše děti mnohem důležitější, aby v tom dětském věku objevily své silné stránky, aby se naučily pracovat se svými emocemi, aby se je naučily vnímat, pojmenovávat a také reálně prožívat. Jen díky tomu pak budou schopni se správně rozhodnout ve chvíli, kdy si budou vybírat zaměření svého dalšího vzdělávání. Stejně tak si i myslím, že je stejně důležité, aby se děti učily uvědomovat si ty opravdové hodnoty a podle nich se učily rozhodovat.

Opravdu si nepamatuji, že by nám škola něco z toho dala, a tak léta studujeme něco, co nás vlastně vůbec nebaví, nezajímá, pro co nemáme nadání, a to jen kvůli tomu, že nám kdysi někdo řekl, že když tohle vystudujeme, tak jednou budeme v životě šťastní. No a tak s tím žijeme, nastoupíme po škole do práce a pracujeme a pracujeme a pak si 35 letech začneme říkat: Sakra, tak kde je to štěstí, co mi tenkrát slibovali? Studoval jsem, jak mi řekli, pracoval jsem, jak mi řekli, a přesto nejsem šťastný a přesto mě to nebaví.

Zkuste si tak představit situaci, že by to bylo jinak a že by k vám někdo v patnácti letech přišel, udělal vám nějaký test, založený na vašem podvědomí, a podle toho by vám řekl, kde se ukrývají vaše skryté talenty, jak můžete objevit své silné stránky. Opravdu byste byl skvělý lékař, tak jak říkala vaše maminka? Tohle vše je v dnešní době díky moderní psychologií možné. A já jsem skutečně moc rád, že jsou v naší společností lidé jako Eva Urbanová nebo Michal Rückel, kteří se snaží o to, abychom tyto možnosti měli k dispozici. Jsou to totiž úspěšní lidé a ti chtějí žít v úspěšné společnosti. Úspěšná společnost se vyznačuje tím, že je zdravá a šťastná, a pokud chceme takovou společnost tvořit, měli bychom se snažit o to, aby tu bylo co nejvíce zdravých a šťastných lidí. Michal mi mimo rozhovor také vyprávěl o tom, jak obrovský zájem vzbudil se svou nadací u ředitelů základních škol. A to mi udělalo asi ještě větší radost. Zdá se totiž, že jsme opravdu všichni na dobré cestě a že se možná brzy dočkáme změny ve společnosti, díky které bude naše společnost opravdu šťastná.

V rozhovoru se Michal mimo jiné zmiňovali o Marianovi Jelínkovi, i o něm jsem se už ve svém podcastu zmiňoval, a i on, Marian Jelínek, velmi aktivně řeší způsob vzdělávání ve školách. Marian s dětmi hodně pracuje a pracoval i jako sportovní trenér. Říká například, že je až děsivé, kolik dětí je v dnešní době na antidepresivech, protože jsou neustále vystaveny velikému emočnímu tlaku skrze sociální sítě, kde se neustále všichni měří a porovnávají. Nikdo ty děti ale neučil pracovat s emocemi, nikdo je neučí emoce opravdu prožívat a pojmenovat. Možná i proto je Marian Jelínek zastáncem změny ve vzdělávacím systému a mluví o tom, že se bude snažit této změny opravdu dosáhnout.

Naprosto upřímně se na tu změnu opravdu těším a mám skutečně radost, že my všichni můžeme být její součástí. Nezapomínejte proto, že pokud se vám nedaří dosáhnout toho životního štěstí, které si všichni přejeme, tak byste se měli nejprve zaměřit na poznání sebe sama, svých silných stránek a nastavit si osobní růst jako vaši hlavní prioritu. Věřím, že jedině tak můžeme být v životě opravdu šťastní, ale tomu bych se chtěl věnovat zase příště.

© Lukáš Eder