Jsme v bodu zlomu. Nevíme, co bude, ale měli bychom se na to těšit

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Nacházíme se teď všichni v opravdu velmi zajímavé době. Na jedné straně slyšíme tragické scénáře, na které bychom se měli ohledně pandemie koronaviru připravit, a na druhé straně zase slyšíme, že opatření, která vláda nařídila, byla příliš přísná a do určité míry i zbytečná. Za mě asi těžko říct, na jakou stranu se přiklonit, člověk nemá křišťálovou kouli, aby mohl říct, co by se dělo, kdyby…, a hlavně co se dít ještě bude.

 Co si myslím, že je ale jisté, tak to, že celosvětové pandemie urychlila nástup hospodářské recese, chcete-li hospodářské krize, jak mnozí říkají. Osobně si ale myslím, že recese by přišla bez ohledu na to, zda by tu byl nějaký virus, nebo ne. Všechno na tomhle světě se řídí už od pradávna určitými zákony a tím hlavním zákonem je, že nic nemůže růst donekonečna. Všechno má nějaký svůj bod zlomu. A stejně je tomu tak i s ekonomikou a hospodářským růstem. I když se o to už snažíme tisíce let, tak se nám to stejně nikdy nepodaří, jsou tu prostě určité, řekněme, možná energetické zákony, které nelze obejít.

 Už jsem se na tohle téma bavil s několika podnikateli a vlastně i zde vidím rozdělení na dva tábory. Jeden tábor je překvapený, mluví o tom, jak mu krize narušila plány, není si jistý tím, zda to finančně ustojí, ale snaží se, seč může. Druhý tábor k tomu přistupuje mnohem pozitivněji a v zásadě si ani nepřipouští, že by tu nějaká krize měla být. I já si myslím, že bychom v tomhle případě neměli tolik mluvit o hospodářské krizi, spíš jsem se to naučil vnímat jako hospodářskou transformaci naší společnosti.

 Já tedy nevím, jak vy, ale já si takhle krizi opravdu nepředstavuji. Když mi totiž někdo řekne slovo krize, tak první, co mě napadá, je, že vzniká něčeho nedostatek. Nedostatek práce, potravin, energie a dalších zdrojů. Když jsem si četl o velké hospodářské krizi ve třicátých letech, tak přesně takhle to vypadalo. Ze dne na den neměli lidé vůbec nic a nevěděli, co budou dělat. Teď tedy opravdu nevím, jestli žiju v nějakém jiném světě než jiní lidé, ale já skutečně nemám pocit, že by lidé v naší společnosti nějakým způsobem trpěli nějakým nedostatkem. 

Ano, samozřejmě je pravda, že firmy počítají s tím, že jim poklesne odbyt, protože lidé tak budou mnohem opatrnější, za co budou utrácet. Je to přirozené, všechna média na nás chrlí slovo krize, a nikdo tak neví, na co se má připravit. Většina velkých investorů mluví o tom, že museli udělat nějakou změnu svých plánů na letošní rok, udělali nějaké škrty, ale pořád předpokládají, že i přesto budou v letošním roce v zelených číslech. Tak jaká krize?

 Skutečně si myslím, že poslední, čeho bychom se měli bát, je právě krize, vlastně tomu, co teď prožíváme, bychom neměli ani krize říkat. Osobně si myslím, že se teď zrovna všichni nacházíme v jakémsi bodu zlomu. Vždycky, když se něco nového láme, tak nikdo neví, jak to dopadne. V lidské historii se ovšem ukázalo, a myslím, že teď se potvrzuje o to víc, že lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobiví a dokážou si poradit v jakékoli situaci. Proto si myslím, že není na místě mít obavy z budoucnosti. Naopak, měli bychom být všichni nadšeni z toho, co se může stát s naším hospodářstvím.  Měli bychom být už teď vděční za to, co přijde.

 Vždyť se jenom stačí podívat na rozhovory a zprávy z velkých firem, korporací, ale také od drobných podnikatelů. Prakticky lusknutím prstu většina podnikatelů dokázala překlopit fungování svých společností do on-line prostředí. A rozhodně to není o tom, že to museli udělat, je to o tom, že chtěli přežít, chtěli fungovat, a tak si prostě našli cestu, jak to udělat. Jasně, u některých profesí to samozřejmě nešlo, výrobní závody, restaurace, kultura a jiné služby. Tady uznávám, že je to skutečně těžké a špatné, ale z druhé strany i tak slyšíte spousty příběhů o tom, že ten, kdo chtěl, tak si musel nějakým způsobem poradit. Sám jsem dělal v pohostinství téměř deset let, tak vím, jak je to náročné, a opravdu tuhle situaci nikomu z hoteliérů a restauratérů nezávidím. I tak jsou ale mezi nimi tací, kteří si prostě našli nějakým způsobem cestu a zjistili, jak alespoň přečkat ten bod zlomu. Jakmile se jim podaří tohle vydržet, tak potom budou určitě o to silnější.

 Prostě si myslím, že než mít obavy z budoucnosti a strachovat se z nějaké krize, měli bychom využít toto období k naší adaptaci, zastavení, ujasnění si našich hodnot a hledání nějakých nových příležitostí. Měli bychom být nadšení z toho, co přijde, a těšit se na to, být vděční za nové příležitosti. Možná že to bude trvat i nějaký ten rok, ale pravděpodobně se nacházíme v jakémsi období technologické revoluce, změny, a přece každá změna nám dává obrovskou příležitost stát se někým lepším. Je to příležitost pro nové začátky a záleží jen na nás, zda budeme čekat ve strachu, jak vše dopadne, a necháme se unášet všemi okolnostmi, a nebo zda převezmeme zodpovědnost za naše rozhodnutí a staneme se součástí této revoluce. Třeba si lidé uvědomí, jaké jsou ty opravdové hodnoty v životě a jaké příležitosti nám dávají dnešní technologie tyto hodnoty získávat.

 Za mě tedy určitě platí, že sedět s rukama v klíně nic nevyřeší. Co si myslíte vy? Máte strach z toho, co přijde, nebo se vám už dokonce podařilo objevit nějakou novou příležitost? Nestyďte se mi napsat své názory.

© Lukáš Eder