Naučte se řídit váš růst i když to bude bolet

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Učíme se celý náš život, pro někoho je ale toto slovo, nebo vlastně učení, jen otázkou dvaceti let, než ukončí základní a střední vzdělání. Následně si pak si myslí, že už toho umí dost, že už je vlastně vzdělaný pro život a tak naskočí do produktivního období svého života. Nechá se jím volně unášet s vědomím a vidinou, že pokud bude mít štěstí a půjde vše podle plánu, tak se jednou dočká zaslouženého důchodu a odpočinku. 

Úspěšní lidé si ovšem uvědomují, a je to pro ně typické, že učení není zdaleka jen otázkou první třetiny našeho života, ale že je to celoživotní proces. A cílem každého z nás by mělo být osvojit si co nejvíce nových dovedností, co nejvíce se toho v životě naučit.

 O tomhle tématu jsme ve svém podcastu mluvil mnohokrát. Zmiňoval jsem například, že nejlépe se učíme z chyb, a proto bychom měli být za každou chybu vděční, protože chyba nás může něco nového naučit a posunout nás dál. Výhoda jakékoli chyby je, že ve chvíli, kdy si ji uvědomíme, tak si s ní spojíme velmi silně nějakou nepříjemnou emoci, kterou si snadno zapamatujeme, a proto se jí pak snažíme vyhnout. Základem zde je umět si tu chybu přiznat. Pokud budeme mít z chyby strach a budeme se ji snažit přehlížet nebo zastírat, tak se z ní nemůžeme nikdy ponaučit. 

Samozřejmě je ale nesmysl, abychom vědomě dělali chyby s cílem, že se chceme něco nového naučit. Chyba je samozřejmě něco, čemu bychom se měli vyhýbat. Když už ale tu chybu děláme, musíme na ní umět najít to nejlepší a z toho se poučit. Chyba je samozřejmě velmi drahá záležitost. Každá chyba nás totiž v životě připravuje o to nejcennější, totiž o náš čas. Proto bychom měli umět co nejvíce využít moderní technologie, učit se z chyb druhých, osvojovat si co možná nejvíce nových dovedností a snažit se chybám vyhýbat.

Jestliže jsem před pár díly mluvil o rozdílech mezi úspěšnými a neúspěšnými lidmi, tak právě schopnost umět se vědomě učit novým dovednostem je opět jeden z výrazných rozdílů mezi nimi. I když si to třeba nepřipouštíme, tak prostě chtě nechtě se celý život učíme. Učí se totiž náš mozek prostřednictvím našich smyslů, které mu dávají informace z prostředí, ve kterém se pravidelně nacházíme. Ten rozdíl je ale v tom, že úspěšní lidé si tuto schopnost svého mozku uvědomují, a proto s touto jeho činností pracují vědomě. Mozek totiž sám od sebe nerozezná, které informace z těch, jež obdrží, je dobrá nebo špatná, on nerozlišuje, jaký návyk prostřednictvím získaných informací ukotvuje do naší přirozenosti. 

 Proto pokud chceme zvládat tuto dovednost úspěšných lidí, myslím tím teď dovednost umět se učit novým věcem, měli bychom v první fází pochopit princip, na základě kterého ty nové dovednosti získáváme. Zkuste se nad tím teď schválně zamyslet, jak získáváte každou novou dovednost? Co je klíčem k tomu, abyste se naučili něco nového? Zkuste si vzpomenout na nějaký příklad, kdy jste si nějakou dovednost osvojili. Jestli vás teď nic nenapadá, tak co třeba běh? Mohli byste začít běhat, aniž byste se předtím nenaučili stát na nohou? Pak chodit? A až potom běhat? 

Možná si teď říkáte, že je to blbost, co teď říkám, protože je to naše přirozenost, umět chodit a běhat. To ano, ale jak jsme ji získali? No je to hlavně díky tomu, že jsme toužili po tom to umět. Stačí pozorovat malé děti. Sotva se udrží na nohou, sotva chodí, už touží po tom někam utíkat a pořád to zdokonalují. Mají radost z toho, že rostou, že se posouvají dál. Je to prostě základní princip, na základě kterého se my všichni učíme. Musíme prostě dělat malé krůčky, jít postupně, krok po kroku získávat nové informace opakovat je, posilovat naše synaptická spojení v mozku a vytvářet tak novou dovednost. Jednoduše, nemůžete chtít hned běhat závody, když se ještě batolíte, chce to prostě čas. I když se to může zdát jako zcela jasné, myslím, že to prostě musím zdůraznit, protože spousta lidí by chtěla všechno hned. 

Prostě hned teď to chci umět, teď to potřebuju. Jsou netrpěliví, zkoušejí tento základní princip, jak se učíme nějakým způsobem obejít, urychlit ten proces. Ale tím se dopouštějí jen dalších dalších zbytečných chyb a často si neuvědomují, že se tím připravují o mnohem více času. A to právě tím, že dělají ty chyby, které pak musejí řešit. Namísto toho, aby se koncentrovali právě na tu schopnost osvojit si každou dovednost krůček po krůčku a naučit se ji co nejlépe.

 Už jenom tím, že takhle začnou, tak přeskakují hned druhý krok, který bychom si měli uvědomit. Tím krokem je umět analyzovat a zhodnotit veškeré své současné schopnosti, uvědomit si, co umím a co ne, kde jsou moje slabé a silné stránky. Čeho jsem teď schopen a co mi chybí pro to, abych se stal tím, kým bych jednou chtěl být. I když se to opět může zdát jako zcela jasné, tak i tohle je bod, který spousta lidí podceňuje. A už to je vlastně chyba, která nás je připravuje o další čas. Analýze našich současných schopností bychom měli věnovat dostatek času, vědomě s tím pracovat, získávat informace o tom, co umíme, a co ne, a samozřejmě si to ideálně i někam zapsat. 

Na tohle můžou například skvěle fungovat myšlenkové mapy. 

Pak taky určitě platí, že co neměříš, to neřídíš, a tak jestli chceme vědomě řídit náš růst, měli bychom se naučit ho nějakým způsobem měřit. No jo, ale jak měřit náš růst, je na to vůbec nějaká míra? Na to je rozhodně nejlepší sledovat sám sebe, ideálně si někam zapisovat, klidně do té myšlenkové mapy, co se vám daří více, a co méně. Pravidelně se tomu věnovat, vracet se k druhému kroku a analyzovat zpětně svůj pokrok. Hledat nějakou novou cestu, pokud se něco nedaří, nebo získat nějaké nové informace, které vám tu cestu usnadní.

Tohle je ten základní princip a proces, podle kterého se učíme. Učení prostě nefunguje tak, že si někam sedneme a posloucháme někoho, kdo nám říká, jak by ta daná věc měla fungovat. Nebo že si přečteme literaturu, kterou nám ta daná osoba doporučila, abychom získali další informace, a ona nás v závěru otestovala z toho, kolik informací jsme si zvládli zapamatovat, a podle toho nás posoudila, jak jsme vzdělaní. Chápete to? Ten učitel v té škole posuzuje pouze to, kolik informací jsme si zvládli zapamatovat. 

On posuzuje, jak moc jsem si danou dovednost osvojili. Z četby knih si údajně zapamatujeme max. 10 % obsahu, z přednášek a poslouchání nějaké autority tak 5 %, záleží hodně na tom, jaká osobnost nám ty informace předává. Tohle všechno jsou ale je informace a záleží to pouze a jenom na nás, kolik těchto informací ukotvíme pomocí pravidelného opakování a zkoušení té činnosti natolik, že se stane naší dovedností a posléze naším návykem. Já vím, že to bolí, že to opakování je nuda, že prostě to zkoušení a zjišťování a hledání cesty trvá. Ale pamatujte, že co bolí, to roste, takže když to bolí, tak je to dobrá známka toho, že jste na dobré cestě za úspěšným růstem. Hlavní je neztratit vášeň pro zvídavost. Tomu bych se ale rád věnoval zase příště. Do té doby mi třeba můžete napsat, jestli používáte myšlenkové mapy nebo jiný nástroj, který vám pomáhá s osvojením nových dovedností.

© Lukáš Eder