Propojte dva nástroje úspěchu a začněte využívat jejich plný potenciál

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

V předchozí epizodě jsem mluvil o štěstí a osobním růstu. Zmiňoval jsem, proč si myslím, že může být štěstí hlavním nepřítelem našeho růstu a v čem konkrétně nám může bránit. Zcela zjednodušeně: Hlavní překážku vidím v tom, že spousta lidí, když mluví o štěstí a o tom, jak by chtěli být v životě šťastní, tak si slovem štěstí představují pouze pocit určitého potěšení, které prožívají, pokud něco získají.

Stále ovšem věřím, že opravdu šťastní můžeme být neustále, že k tomu nepotřebujeme získávat žádné nové materiální statky, že k tomu nepotřebujeme pořád dokola zažívat nové zážitky, zkrátka a dobře, že se kvůli šťastnému životu nemusíme stát cílovými feťáky, jak pojmenoval tento proces Marian Jelínek.

Samozřejmě to ale neznamená, že bychom měli ty cíle, peníze a jiné materiální statky odmítat. To vše je součástí šťastného a naplněného života, myslím to ale hlavně tak, že bychom se měli naučit být šťastní i ve chvíli, kdy se nám těch cílů nebo materiálních statků nedostává. Zkrátka a dobře, že bychom se měli naučit být šťastni tady a teď, mít radost už z té samotné cesty za naším úspěchem. Vím, řekne se to snadno, ale jak toho má člověk dosáhnout? Už v předchozím dílu jsem zmiňoval, že nám k tomu může pomoci třeba vděčnost, protože si díky ní můžeme každý den uvědomovat, jaké možnosti máme. 

A v dnešním dílu bych vám rád ukázal, jak můžete právě vděčnost propojit s dalším jednoduchým nástrojem, který nám všem pomáhá dosahovat úspěchu. Myslím tím propojení vděčnosti s vizualizací.

Právě totiž vděčnost a vizualizace jsou dva nástroje, které mají mnoho společného, ale současně spousta z nás nevyužívá jejich plný potenciál. 

Když totiž mluvíme o vizualizaci, většina z nás si představí třeba nějakou nástěnku vizí a přemýšlí o svých plánech, které si zkouší představit. Současně pokud mluvíme o vděčnosti, tak většinou zase přemýšlíme nad tím, co se nám už v životě podařilo, za co bychom měli být vděční, nebo co se nám podařilo získat. Napadlo vás ale někdy vizualizovat si minulost a být vděčný za budoucnost?

Myslíte si, že je to hloupost? Před několika díly jsem zmiňoval myšlenku Joea Dispenzy, světově uznávaného neurovědce, který právě říkal, že lidé by se měli naučit být vděční už za to, co se jim v životě stane. Tahle jeho myšlenka mi přijde zcela geniální a ten důvod je zcela jednoduchý. Pokud totiž vděčnost opravdu prožíváte a soustředíte se na ni, prožíváte velmi silné pozitivní emoce. Pocit vděčnosti je tak silný, že se nám vždy zaryje hluboko do našeho podvědomí. Je to stav, který prožíváme výhradně na emoční bázi, je to stav, který neovlivňujeme naší logikou, jsou to silné pocity, které vědomě jen těžko ovlivníme.

 No a naopak zase vizualizace je něco, co používáme více na naší vědomé úrovni. Když si vizualizujete nějaký svůj cíl, když si kreslíte nástěnku vizí, tak to celé zpracováváte pouze a jen na úrovní vědomé mysli. Když si ale začnete představovat něco, co už se vám v životě podařilo, správně bychom asi měli říct, když na to začnete vzpomínat, tak se vybaví i ty emoce, které jste u toho zažili, takže to celé prožíváte na emoční úrovni, jakoby skrze vaše podvědomí.  

Už chápete, v čem mi připadá myšlenka Joea Dispenzy tak geniální? Když se naučíme být vděčni ne jen za to, co se nám v životě podařilo, ale i za to, co se nám ještě podaří, aktivujeme tím náš RAS – retikulární aktivační systém – a ve chvíli, kdy přijde ta pravá příležitost, takový ten zlomový okamžik, tak naše podvědomí to okamžitě zaznamená, protože už má ten cíl v sobě hluboce zapsaný skrze naše emoce. 

Stejně tak je i důležité vracet se k tomu, co se nám podařilo, a představovat si znovu naše úspěchy. Dalo by se vlastně říct, že díky tomu, že tohle začnete kombinovat, tak ten svůj mozek tak trošku oblbnete, protože on sám už nebude vědět, co je jen vaše přání, a co už se opravdu stalo. Ono totiž být vděčný na podvědomé úrovni za něco, co se teprve stane, není vůbec jednoduché. Protože vy pořád víte, že se to ještě nestalo, a je těžké na to přestat myslet. A i když je víra v tomhle hodně důležitá, tak věřit prostě nestačí.

Spousta lidí, kteří viděli film The Secret, ráda říká: Věřím v zákon přitažlivosti, a tak si přeji a věřím, že se něco stane a čekám, až mi to vesmír nadělí.“ Ale to je samozřejmě nesmysl, k cíli se nemůžete přece nikdy pročekat, pro ten si musíte jít vy sami. A tím samozřejmě nechci říkat, že zákon přitažlivost nefunguje, samozřejmě že funguje. Funguje ale tak, že vám nabízí příležitosti, dává do cesty jak ty příležitosti, tak ale i překážky, které musíte překonat, abyste posléze zvládli toho cíle dosáhnout. Nemůžete ale čekat, musíte především jednat, a to, že u toho jednání budete mít správně nastavenou vaši mysl, vám jen bude pomáhat a přitahovat na té vaší cestě ty správné lidi a správně příležitosti, díky kterým dosáhnete své osobní vize. 

Opět je tu ale otázka: Jak s tím máme pracovat? Jak se co nejefektivněji naučit být vděčný za budoucnosti a prožívat tu naši vizi na podvědomé úrovni? Technika, kterou bych vám k tomu chtěl doporučit, je i pro mě docela nová, ale věřím, že i vám se zalíbí a  že sami uvidíte, jak jednoduše s ní můžete pracovat. Podrobněji bych vám ji ale rád představil v další epizodě Myšlením na vrchol. Než si ale další epizodu pustíte, zkuste se nad tím chvíli zamyslet a zkuste vymyslet nějakou metodu, pomocí které byste efektivně zkombinovali vděčnost a vizualizaci v jednom. Budu moc rád, pokud mi napíšete do mého e-mailu nebo zde na webu, jaké techniky vás napadly. Jsem moc zvědavý, co vymyslíte, a možná že mi i vy sami ukážete nějakou novou cestu. Předem díky za vaše komentáře a taky za sdílení a odběr mého podcastu. Píšete mi čím dál častěji, že vám podcasty opravdu pomáhají udělat si krásný a úspěšný den, a za to jsem neobyčejně vděčný.

© Lukáš Eder