Štěstí jako největší nepřítel našeho růstu

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Věřím, že když půjdete to po ulici a zeptáte se lidí, co si v životě nejvíce přejí, tak devět z deseti vám řekne “být v životě šťastný a spokojený”. Co to ale vlastně znamená, být v životě šťastný? A je vůbec možné definovat štěstí jako nějaký životní cíl?

Pokud vnímáme štěstí jako náš pocit, jako stav naší mysli, tak bychom mohli říct, že je to situace, kdy se cítíme úplně uspokojení, kdy nám nic neschází. Máme radost z toho, co jsme dokázali, a taky jsme šťastní za to, kde teď jsme. A přesně tohle je ten moment, o kterém si myslím, že je pro nás velmi nebezpečný. Pokud totiž dosáhneme tohoto stavu naší mysli, kdy máme pocit, už jsme plně uspokojení, že jsme dosáhli toho vysněného, šťastného života, tak se nám může snadno stát, že přestaneme růst a začneme stagnovat. Přece ve chvíli, kdy dosáhneme nějakého stavu uspokojení, tak přestáváme mít potřebu jít dále a pokračovat v našem růstu. 

 Schválně se zkuste zamyslet nad tím, co vám v životě vyvolá největší potěšení? V jakém okamžiku prožíváte největší pocit štěstí? Je to snad v momentu, kdy si koupíte nějakou věc a víte, že vám ji někdo jiný závidí? Nebo snad když vás někdo pochválí? A co třeba když se vám podaří něco, o co jste se už léta snažili? Usilovali o překonání nějaké bariéry a najednou se vám to podařilo, protože jste tolik zamakali na svém osobní růstu, že už jste to konečně dokázali? Přesně tak, právě osobní růst v nás mnohdy vyvolává ten největší pocit štěstí. Jsou to ty chvíle, kdy zjistíme, že jsme se zlepšili ve sportu, uběhli jsme tu desítku rychleji, nebo když zhubneme, když si koupíme menší velikost oblečení, když si osvojíme nějaký jazyk a nějakou novou dovednost.

 Současně ale může být tento pocit štěstí pro nás velmi nebezpečný, protože v nás může vyvolat další pocit, kdy už si myslíme, že jsme dosáhli toho vytouženého vrcholu. Každý pocit ale jednou vyprchá, na každý stav bytí si naše mysl dokáže zvyknout a přijmout ji za naši přirozenost. A potom, pokud usneme na vavřínech a necháme se až příliš opít tím chvilkovým a pomíjivým pocitem štěstí, tak se nám snadno stane, že nám začne ujíždět vlak a my přestaneme opravdu růst. Potom se jednoho krásného dne můžeme probudit s pocitem, že už jsme dosáhli toho šťastného života, tak co dál? Kde najít ten další smysl pro náš život?

Důležité je si uvědomit, že bychom se hlavně nikdy neměli do tohoto stavu dostat. Myslím tím do stavu, kdy hledáme nějaký další nebo nový smysl našeho života. Klíčem k tomu, abychom se tomuto stavu vyhnuli, by mohlo být přestat se soustředit ve svých přáních a životních cílech na štěstí, ale začít se soustředit víc na osobní růst. Právě osobní růst nám totiž přináší ten hlavní smysl našeho života.

     Hlavní důvod, proč tolik lidí říká, že nejvíce touží ve svém životě po životním štěstí, je hlavně v tom, že na štěstí myslí z hlediska potěšení. Když říkají štěstí, tak často mají na mysli ten pocit, který prožívají, když si splní nějaké cíle, sny. Ve výsledku pak potěšení pro nás znamená více peněz, dosažení životního standardu, dosažení pocitu úspěchu, dosažení určitého stavu klidu a pohodlí. To vše ale rychle vyprchá, jak jsem říkal, je to pomíjivé.

Proto si myslím, že bychom se měli více zaměřovat na osobní růst jako na hlavní smysl a cíl našeho života. Osobní růst ale bolí, není to nic příjemného, není to ani příliš pohodlné. A to je na něm právě to nejlepší, protože díky tomu nemůžeme nikdy dosáhnout stavu naprostého uspokojení a vždycky budeme mít prostor hledat něco, v čem se můžeme ještě více zdokonalit.

Samozřejmě to ale neznamená, že bychom neměli být v životě šťastní, to určitě ne. Měli bychom se ale naučit prožívat pocity štěstí ne jen z těch dosažených výsledků, ale vlastně už z té samotné cesty za těmi výsledky. My přece nemusíme prožívat radost jen ve chvíli, kdy něčeho dosáhneme, ale už ve chvíli, kdy víme, že se někým stáváme a jsme tak na cestě za naší osobní vizí a novou identitou. Je to ten pocit být šťastný tady a teď a k tomu, abychom tohle dokázali, nám může pomoci vděčnost. Díky vděčnosti si uvědomíme, co vše můžeme, jaké máme možnosti a že nic z toho, co je pro nás dnes samozřejmé, už nemusí být zítra pravda. Přestaneme se tak i hnát za nesmyslnými výsledky, cíli, které rychle ztrácejí svou hodnotu. Naučíme se více prožívat přítomný okamžik a udržovat se v tom neustálém stavu spokojené nespokojenosti, kdy prostě víme, že můžeme pořád jít dál, neustále se rozvíjet a být pořád šťastný a spokojený.  Zkuste si tak přestat dávat štěstí jako cíl a smysl života a buďte prostě šťastní. Důvod se k tomu vždycky najde, stačí jen chtít.

© Lukáš Eder