Ambice, která nám brání dosáhnout úspěchu

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Prvním krokem spousty lidí, kteří se rozhodli pro úspěch, bývá, že si napíšou nějaký seznam cílů, o kterých si myslí, že jsou podstatné pro dosažení úspěchu v jejich životě, a tím i k dosažení šťastného a spokojeného života. Spousta takových lidí si začne psát velké konkrétní cíle a plánovat svou cestu úspěchu, na kterou se chystají vydat. Jejich představa při plánování je taková, že čím větší, honosnější a konkrétnější cíle si nastaví, tím jasnější a velkolepější bude jejich cesta. 

Vidíme ten náš seznam cílů, pro který jsme se rozhodli, ještě jsme ani neudělali další krok na cestě za nimi, ale už si dokážeme představit, jak to bude skvělé, až se nám podaří všech těch cílů dosáhnout. Jsme z nich naprosto nadšení, jsme plní odhodlání a máme pocit, že nás nic nemůže zastavit, máme obrovské ambice a možná ještě o to větší očekávání. 

Z jedné strany to zní zcela logicky a možná že si i vy říkáte, že abychom dokázali dosáhnout úspěchu v našem životě, musíme mít cíle jasně definovány. Čím konkrétnější a větší budou naše cíle, tím jasnější bude naše cesta za nimi a tím větší bude i náš životní úspěch. Podobné vnímání cílů ale nemáme jen jako jednotlivci, podobně pracují s cíli i velké firmy a korporace. 

Začínají plánovat úspěch firmy tím, že napíšou na tabuli ta velká čísla. Roční cíle, půlroční cíle, čtvrtletní cíle. Čísla, která vyjadřují obraty společnosti, zisky, počty nových zákazníků, počty nových zaměstnanců, obrátkovost zboží. Čísla, čísla, čísla. Lídři přijdou, napíšou velké číslo na tabuli a řeknou: „Tohle je náš cíl pro letošní rok, za tím se teď budeme hnát.“ Napadlo vás někdy, jak je tohle uvažování krátkozraké, umělé a že z dlouhodobého hlediska může být pro mnoho lidí více demotivující než motivující?

Ten počáteční pocit euforie z představy toho, jak bude vypadat náš život po dosažení těch velkých čísel může být až omamný. Ten pocit nás nakopne a my jsme odhodláni jít jen za těmi konkrétními čísly, abychom dosáhli těch velkých umělých cílů a čísel. Zapomínáme ale na to, že je tady pořád něco mnohem důležitějšího, něco, co je skutečné a co s námi zůstává mnohem déle než jen pomíjivý pocit z toho, že jsme splnili nějaký cíl. Jsou to naše pocity, které jsme zažívali právě na cestě za těmi cíli. Někomu se totiž může stát, že tím, jak se žene za všemi těmi čísly, tak úplně zapomíná na své hodnoty, nemá žádnou vizí, neví, kým se vlastně chce stát, a neuvědomuje si, kým se teď skutečně stává, jen proto aby něčeho umělého a pomíjivého dosáhl.

    Já jsem už v jednom z prvních podcastů říkal, že cíle nejsou důležité. A je to myšlenka, za kterou si stojím i dnes. Čím dál více slyším o podnikatelích, kteří nedávají svým zaměstnancům žádné konkrétní cíle, nechodí každého čtvrt roku do zasedačky a nepíšou na tabuli větší a větší číslo, aby z lidí a z trhu vyždímali vše do poslední kapky, bez ohledu na to, jestli budou muset jít přes mrtvoly. Uvědomují si, že z dlouhodobého hlediska je přínosnější jak pro ně samotné, tak i pro jejich společnosti stavět společnosti na nějakých hodnotách a nějaké vizi, která udává směr, za kterým se vydávají. Nejen tyto firmy, ale i jednotlivci, kteří se fixují jen na ta konkrétní čísla a cíle, tak podtrhávají nohy skutečným hodnotám a nějaké vizi, kterou možná měli kdysi na začátku.  A tohle vše je krásně vidět na chování, jen podle toho poznáme, zda jednotlivci nebo organizaci více záleží na číslech, nebo na hodnotách. 

Podnikatelé a korporace rádi vyzdvihují, že jim záleží na firemní kultuře. Někdy říkají: „U nás je firemní kultura na prvním místě, starost o naše zaměstnance a zákazníky je na prvním místě.“ Zaměstnanci mají spoustu benefitů, dovolenou navíc, skvělé pracovní podmínky. Pro zákazníky připravujeme nadstandardní zákaznický servis a máme pro ně i spoustu výhod a produktů navíc. Zda je ovšem tohle pravda, poznáte opět jen podle jejich chování. Například pokud vám ve firmě říkají, že mají skvělou firemní kulturu a spokojení zaměstnanci jsou na prvním místě, a potom vás nutí zůstávat v práci každý druhý den přesčas, jen aby zvýšili zisk nebo dosáhli nějakých čísel, tak mi to úplně nejde dohromady. Stejně tak pokud vám firma tvrdí, že je pro ně zákazník na prvním místě, a potom vymýšlí co nejjednodušší systém, aby si zákazníka získali, ideálně aby se u nich upsal na pár let, a pak naopak co nejkomplikovanější cestu, aby od nich zákazník neodešel, tak mi tu opět něco nesedí.

Teď to možná může zase vyznít tak, že bychom měli vše dělat jen tak, abychom se drželi našich hodnot, nějakých vizí a na ta čísla se vůbec neohlížet. To je samozřejmě nesmysl, já neříkám, že cíle nejsou potřebné, já jen říkám, že nejsou důležité a že bychom se neměli fixovat jen na ně. Já jsem naučil vnímat cíle jako prostředek. Nebo možná spíš součást nějaké vize. Ta firemní vize může znít třeba: „Budujeme ziskovou společnost, která pomáhá svým zákazníkům k něčemu a dělá pro ně něco.“ Neznamená přece, že když se nemám na začátku napsané to velké kulaté číslo, že nevybuduji společnost, která přináší opravdovou hodnotu a je kontinuálně v zisku. 

Jasně, možná že ten zisk mohl být větší, možná že pokud bychom si na začátku roku napsali to velké číslo někam na tabuli, tak bychom jej dosáhli. Možná ale taky ne, a kdo ví co vše bychom museli obětovat, aby tomu tak bylo. 

A když potom přijdou nějaké horší časy, kdy se na trzích a ve společnosti tolik nedaří, kdo si myslíte, že bude mít ty opravdu loajální zaměstnance a zákazníky? Budou to ti, kteří je několik let snažili sedřít z kůže, vymačkat ten citron do poslední kapky, nebo ti, kteří jim ukázali, že jsou i důležitější hodnoty v našem životě? No a naprosto stejně je to i v našem osobním životě. Pokud budeme život stavět jen na základě ambiciózních cílů, nebudeme se ohlížet doleva a doprava, půjdeme přes mrtvoly, tak možná získáme spoustu peněz, možná získáme obdiv našeho okolí, budeme na titulních stranách magazínu. Myslíte si ale, že budete mít okolo sebe opravdové přátele, kteří vás podrží, když se náhodou něco nepodaří?

Chtěl bych jen říct, že mít od života vysoká očekávání a mít veliké ambice není nic špatného. Jen je důležité, na čem ty naše ambice stavíme, zda na umělých cílech, které jsme si vymysleli v naší hlavě, nebo na skutečných hodnotách, kterých se v životě držíme. V tomhle se mi líbí uvažování Garyho Vaynerchuka. Ten vybudoval svou společnost Vaynermedia a rozrostl se za 7 let z 20 zaměstnanců na 600 zaměstnanců. Při tom uvádí, že jeho ambice nejsou založeny na velkých číslech, ale na lidských zdrojích. Vidí svou sílu v tom, že nemá za zády žádného „Velkého bratra“, který by po něm dupal a chtěl, aby každé jeho rozhodnutí přinášelo jen zisky a měl stále jen lepší čísla. Viděl svou sílu v lidech a ve vztazích, které se mu podařilo s nimi vybudovat. 

Zkusme tak, až budeme plánovat svůj úspěch, víc myslet na to, kým se chceme stát, a méně na to, co chceme získat. Neustálé zvyšování cílů a nároků nemusí být tím správným směrem, stejně tak jako porovnávání se s druhými nebo s konkurencí. Už Mark Twain kdysi pronesl, že „srovnávání zabíjí radost“, a to neměl ani Facebook, ani Instagram. Co je v životě důležitější? Cíle, nebo lidé v něm?

Tolik můj dnešní podcast na téma ambice a já budu rád, když mi i vy pošlete váš názor na toto téma, ať už zde na webu, sociálních sítích, nebo klidně do mého e-mailu. Taky vám nesmím zapomenout poděkovat za sdílení Myšlením na vrchol mezi vaše přátele a odběr ve vaší aplikaci. Posluchačů je opravdu víc a víc a já doufám, že mé podcasty pomáhají dělat vám všem úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder