Jak dokázat vyjít z davu

„Můžete slýchat, že jste blázni, že váš směr nebude fungovat. Ale víte, co je ještě bláznivější? Když se nevzdáte a pak vidíte, že váš směr funguje! A teď si představte, kdybyste se nechali odradit.“

Pravidla davu jsou jednoduchá:
Jdeme-li v davu, nemůžeme jít rychleji než jeho nejpomalejší člen. Snažíme-li se z davu vybočit a pohybovat se rychleji, vždy se najde někdo, kdo nám začne okopávat kotníky. Kdo nás začne odrazovat, že jít mimo dav není správné, že na to doplatíme, že ta cesta je slepá. Ne proto, že by směr, po kterém toužíme, byl skutečně špatný, ale pro dav je špatné, aby kterýkoli jedinec dosáhl úspěchu SVÝM způsobem. Jak by se pak cítil dav, kdyby pochopil, že celou dobu kráčel špatně?

Někdy to tak chodí, že sotva se narodíme, jsme jako mašinka. Od kolébky vedou připravené koleje. Očekává se, že po nich pojedeme. Ty koleje obvykle stvořili rodiče. Pro každého z nás chtějí to nejlepší. Přejí si, abychom byli v životě šťastní a někdy mají jasnou představu, jak bychom takového štěstí měli dosáhnout. Právě představivost je téma, kterému se věnuje Petr Casanova ve svém třetím, letošním vydání sebekoučovacího FC magazínu. Z tohoto vydání jsme vybrali příběh LUCIE KAŠPAROVÉ , jež se před sedmi lety rozhodla pro něco (z pohledu davu) šíleného, ale ono to funguje.

Vykročit proti zajetému myšlení, A PŘESTO USPĚT, to je příklad, o němž byste měli slyšet. Uvědomit si, ŽE TO JDE. Že lze projít údolím špatných emocí, pochyb, snížené sebedůvěry až ke štěstí, uznání, hrdosti na sebe. Lucčina maminka je učitelka a možná že i ona měla jiné představy o tom, jak bude vypadat její život. „Vystudova- la jsem interkulturní germanistiku a učitelství němčiny. Mamka by mě tehdy nejraději viděla také ve škole.“ Učitelství má ale ještě jeden projev. Rádi komunikujete s lidmi. Tak to měla i Lucie.

Po ukončení vysoké školy ve 24 letech ji zaujala nabídka práce office managerky. Německá společnost roku 2013 otevírala české zastoupení Ampuro. „Uměla jsem skvěle německy. Měla jsem zprostředkovávat kontakt mezi Německem a Českem. O firmě jsem věděla, že prodává už dvanáctým rokem vysavače, ale síť obchodních zástupců se snažil vytvářet někdo jiný – obchodní ředitel. A jednoho dne němečtí majitelé, současně výrobci toho vysavače, přišli s překvapivým nápadem: ,Možná bys to měla zkusit Ty!‘“

Zarezlé vzorce

„Já?“ užasla Lucie. Jako by chtěla dodat: Já – nezkušená, obchodem nepolíbená? Byl to první zarezlý vzorec, který nacítila ve své hlavě. Projevoval se hlasitě:

Takže Ty vystuduješ vysokou školu.
Umíš bezchybně německy.
A budeš prodávat vysavače ve firmě, která v naší zemi ani nemá pořádnou historii? NENÍ NĚCO ŠPATNĚ, LUCIE?

Já bych ale téže Lucii položil jinou otázku: Není lepší zeptat se, odkud se ten vzorec myšlení vzal – proč Ti připadá nepřijatelné, abys právě Ty v této výzvě obstála?

„Nebudu skrývat – byly ve mně ohromné pochyby. Měla jsem v sobě zaryté, že pro mě je správná kancelář, administrativa. Ale pak mi zničehonic něco pošeptalo: Kdo rozhoduje, co je PRO MĚ správné? Kdo rozhoduje, že nemohu jednat JINAK než podle zajetého společenského vzorce? Proč musím jet jedině po VŠEOBECNĚ přijatelných kolejích? Kdo říká, že šťastný je POUZE TEN, kdo nutně vystuduje a potom má klasickou pracovní pozici?“

Tyto otázky naskakovaly Lucii Kašparové stále častěji během jejích přejezdů mezi Českou republikou a Německem, kde ji majitelé společnosti Ampuro školili a posilovali svým know-how a sebedůvěrou.

A proč ne?

„To byla nejčastější reakce majitelů:
,A proč ne?‘
Smáli se, když jsem dávala najevo své pochyby, že s vysavači v Česku uspěju. Namítali: ,V Německu jsme úspěšní už dvanáctým rokem. Přece se podívej, jak to tu funguje! Proč si neumíš představit, že by to fungovalo i u Vás? To není problém produktu, ale Tvé představivosti!‘“
PŘEDSTAVIVOST! To bylo klíčové slovo.

Co když opravdu SVEDU plavat v nových vodách, dokonce i v hodně bouřlivých?
Co když pojmu pochyby svého okolí jako MOTIVAČNÍ VÝZVU? Co když i já DOKÁŽU říct svým rodičům: A PROČ NE?

Tak se měnilo Lucčino myšlení.

„Ale nebylo to snadné. Hlavně mamka pro mě byla tvrdý oříšek. Jen si to uvědomte: Z jedné strany Vám majitelé rozvíjejí pozitivní představivost a zasvěcují Vás do detailů, které Vám dávají stále větší smysl, a z druhé strany Vám doma ty silné vize zhášejí a všemu velkému říkají nesmysl.

V Německu Vás zvedají, v Česku odrazují. V Německu vidíte, že to funguje, v Česku slyšíte: ‚Blázníš? To nemůže fungovat!‘
A víte, co je nejbláznivější? Když se nevzdáte, a pak vidíte, že TO FUNGUJE!“

Tabula rasa

„Dnes už chápu, v čem je celý problém. Existují lidé, kteří si neumějí představit to, co si umějí představit jiní. A na Vás je, které z těchto dvou skupin budete věřit,“ říká Lucie. „Dnes už se při svém rozhodování vůbec neohlížím na okolí. To mi totiž nezaplatí mé složenky. Nesu odpovědnost SAMA ZA SEBE. Proto když někdo shodí můj nápad, mám chuť mu říct: ,Fajn, tak mi TY zaplať nájemné na příští měsíc.‘“ Vnímáte posun v Lucčině vzdoru?

Tomu ji naučili právě němečtí podnikatelé.

„S nimi jsem pochopila, že VŠE JE JINAK: Doma jsem se bála vzepřít, říct rodičům na něco NE. Ale tihle podnikatelé naopak měli radost, když jsem opakovala své NE. NE, já to nedokážu! – jim se tohle líbilo.

Když jsem namítala: ‚NEmohu být obchodnice, NEdokážu prodávat vysavače, Sama NEmám ráda prodejce, kteří za mnou přijdou a něco mi nabízejí, Sama jsem běžný zákazník, který když zjistí, že něco chce, sám si pro to dojde do obchodu‘, oni jen výskali: ‚TO JE ONO!‘

Pak mi to vysvětlili: ,Ty se umíš vcítit do lidí, které oslovujeme. Jsi lepší než jakýkoli dlouholetý obchodník. Ten má v hlavě zajetý jeden prodejní způsob a nechápe, že úspěch není o něm, ale o zákazníkovi. Ty jsi tabula rasa, nepopsaná deska, nezatížená žádnými takzvaně zaručeně správnými prodejními postupy. S Tebou budeme v Česku jiná firma – zkrátka služba, která lidem zajistí ty nejlepší vysavače.‘

,Ale JAK bych to mohla dokázat?‘ chtěla jsem protestovat, a oni se jenom smáli: ,Neptej se nás, jak to udělat. Ty to VÍŠ. VÍŠ to lépe než kterýkoli jiný obchodník. Protože náš zákazník, to jsi Ty.‘“

Lucii to hlodalo v hlavě.
Proč by vlastně měla přijímat ty obchodníky, kteří hlásí letité zkušenosti s prodejem, když jejich firmy zkrachovaly? Jaké zkušenosti mohou mít takoví lidé? Kam by její projekt takové postupy dovedly? Tehdy Lucii začalo svítat, že možná není od věci vykročit z davu a mít VLASTNÍ, ničím a nikým nezatíženou vizi…

Od odrazování ke dvěma bodům zlomu

„Doma jsem neustále poslouchala poznámky typu: ,Ty zase odjíždíš tak brzy?‘ Nebo: ,Ty zase přijíždíš tak pozdě? Koukni se na jiné. Oni to nedělají. Proč to děláš Ty?‘ Dlouho jsem to rodičům vysvětlovala. Pak přišel první bod zlomu, kdy jsem se vysvětlováním přestala unavovat. Řekla jsem si: Já Vám to nebudu vysvětlovat. Já Vám prostě názorně UKÁŽU, proč to všechno dělám! Zkrátka, ukážu Vám to svými výsledky,“ vzpomíná Lucie.

„Trvalo to asi dva roky. Každodenní odrazování. Každodenní nové úsilí. Až pak přišel druhý bod zlomu. Tehdy jsem totiž poprvé zaslechla: ,AHA!‘ A následovalo dokonce uznalé: ,Ono to možná skutečně mělo smysl!‘ Chápete?

Kdybych se na začátku nebo kdykoli v průběhu nechala druhými odradit, ANI BYCH NEZJISTILA, ŽE TOHO ÚSPĚCHU JDE DOSÁHNOUT!
A to byl klíčový den,
kdy skončilo veškeré odrazování a zpochybňování, ten den, kdy jsem se nadechla obrovské vnitřní sebedůvěry
a byla jsem už definitivně přesvědčena, že jdu správně…
A můj dnešní pohled? Jsem vlastně šťastná, že lidé kolem mě pochybovali. Díky jejich přístupu jsem měla o to větší chtíč dokázat jim, že to dám. Vážně jim za to děkuji.“

Pro pokračování ve čtení článku klikněte prosím na další stránku.