Jak v sobě probudit nejcennější vlastnost všech dětí?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Učit se novým věcem a touha být lepší v tom, co dělám. Dělat každý den, co mě baví a co mi doplňuje energii, udržovat se v tzv. stavu flow. Dnes se o podobných stavech dočteme snad v každé druhé knize o osobním rozvoji,  mluví o nich také různí kouči, protože si uvědomují, že je to jedna z podstat spokojeného a šťastného života. Všichni o tom mluví, všude se o tom píše, jako by to snad bylo něco nového, něco, co si musíme osvojovat, co se musíme učit, co nám není přirozené. Tak to ale přece není. Je to právě naopak. Pro každou lidskou bytost je přirozené, že chce být lepší, že se chce učit novým věcem, dělat to, co ji baví, a v tom se zdokonalovat. Bohužel se ale tato naše přirozenost někam vytratila, a tak ji musíme znovu hledat a učit se ji. Musíme se učit dělat to, co nás baví, a přijmout touhu po zlepšení jako přirozený stav. Není vám to divné? Kam se vytratila tahle naše přirozenost? Proč a jak jsme o ni přišli? Přemýšleli jste někdy nad tím?

Myslím si, že v tomhle ohledu nám všem dospělým mohou být nejlepšími učiteli naše děti. Ti z vás, kteří mají už své vlastní děti, možná vědí, o čem mluvím. Ti z vás, kteří je ještě nemají, tak těm bych přál, aby to také jednou poznali. Právě na malých dětech je krásné pozorovat, jak funguje tato naše přirozená vlastnost. Malé děti chtějí vědět všechno, zajímají se o to, jak co funguje, proč je něco tak, jak to je. Snadno ztratí přehled o čase, když jsou celý den ponořeny v nějaké kreativní činnosti, v něčem, co je opravdu baví, tak mají nekonečné množství energie. Malé děti mají mnohem méně strachů než my dospělí. Nebojí se zkoušet nové věci, nepřemýšlí nad tím, co by se jim mohlo stát, prostě dělají to, co je baví, a chtějí v tom být lepší a lepší. Bohužel to my dospělí v nich tyto strachy probouzíme tím, že je neustále upozorňujeme na to, co by se jim mohlo stát, nebo jim zakazujeme dělat něco, co si myslíme, že by dělat neměly. V našem případě ale nejde o to, že bychom nechtěli  našim dětem dopřát to potěšení z vlastního sebezlepšování. To jen my máme strach, co by se jim mohlo stát. Tento strach vychází z našich zkušeností, chceme je chránit, a tak jim říkáme „nehoupej se na té židli, spadneš a praštíš se do hlavy“, „neskákej na té zídce, copak nevidíš, že můžeš padnout a spadnout na ty schody?“, „ne na tuhle větev už nechoď, ta by pod tebou mohla prasknout a spadl bys na zem“, „jezdi pomaleji na tom kole, brzdi, dávej pozor“.

Kdo máte děti, určitě to znáte. Chceme pro ně to nejlepší, chceme, aby se zlepšovaly, aby se dobře učily, měly dobré výsledky, ale přitom je tímto chováním učíme naprostému opaku. Naším strachem o ně je možná nevědomky připravujeme o jejich vlastní sebedůvěru. Je to, jako bychom jim říkali: „Nelez na ten strom, nejsi na to dost dobrý“. Přesně tak si to mohou naše děti vysvětlit. Ony nechápou, že nejde o to, že bychom nevěřili v jejich schopnosti, jde jen o to, že máme strach o jejich zdraví a tento strach přebírá kontrolu nad naším jednáním. A ještě, jako takovou tečku na závěr, možná by se dalo říct třešničku na dortu, co uděláme, když se upozorňujeme naše děti na nějaké nebezpečí je, když jim začneme vyčítat: „Vidíš, já jsem ti to říkal, ať na tu větev nelezeš. No co jsem ti říkal, nelez po té zdi“. Přesně tyhle výčitky, které předáváme našim dětem, pokud se jim něco nepovede, jsou výčitky, které pak sami máme, pokud se u nás projeví nějaké strachy nebo neuděláme něco, o čem bychom věděli, že bychom dělat měli. Tak už víte, kam se vytratila ta naše přirozenost po učení se novým věcem a touha po tom být neustále lepší?

 Zkuste se schválně zamyslet a vzpomenout si na nějakou situaci ze svého dětství, kdy jste se nejvíce posunuli nebo překonali nějakou nebezpečnou překážku. Byli u toho vaši rodiče nebo vaši kamarádi, kteří vás povzbuzovali, že to zvládnete a že na to máte? Tohle je i pro mě samotného velmi těžké.  Mám dva syny a je pro mě samotného těžké si uvědomovat, že neustálým zakazováním a upozorňováním na různá nebezpečí, která jen pramení z mých strachů, jím více škodím než dávám. Tyto obavy vypovídají jen o mých zkušenostech a schopnostech a vůbec nevypovídají o schopnostech, dovednostech a přirozených talentech, které v sobě mají moji kluci. Naopak jsem si všiml toho, že pokud jim dám důvěru, svobodu v tom rozhodnout se sám za sebe, tak jsou schopni převzít tuto svobodu a důvěru i s veškerou odpovědností. Já jim samozřejmě mohu předat nějakou svou zkušenost, nějaké doporučení, ale neměl bych jim nic zakazovat, oni sami musejí vědět nejlépe, na co stačí a na co jsou dost dobří. Jen tak v nich mohu udržovat touhu učit se novým věcem a být neustále lepší.

Umět žít v přítomném okamžiku je typická vlastnost pro všechny děti. To jen my dospělí jsme je naučili, že by měli žít v obavách z toho, co se stane když, nebo víře, že budou šťastní . To my dospělí jsme je naučili žít ve vzpomínkách s vědomím, že dříve bylo lépe. Když ale děti pozorujete, tak si můžete všimnout, že je moc nezajímá, co bylo a co bude, ale hlavně je zajímá, co je právě teď. Kolik z nás to ještě umí?

Čím více přemýšlím nad tím, kam se vytratila naše přirozená vlastnost a touha po zlepšování sebe sama, tím více jsem toho názoru, že se sama nikam nevytratila, že to jen strachy a obavy našich rodičů ji v nás uspaly a my ji dnes musíme znovu hledat a probouzet. Každý si odnášíme do dospělého života nějaké zažité výchovné vzorce našich rodičů. Je náročné se zbavit takových vzorců, kterými jsme byli ovlivňováni mnoho let. Prvním krokem k tomu, abychom tohle dokázali změnit, ostatně jako ke všemu jinému, je dokázat si tohle uvědomit a přijmout, že to tak prostě je. Že už nejsem schopen ovlivnit, co se stalo, ale že jsem schopen ovlivnit, jak s tím budu dále nakládat. Vždycky mám na výběr. Buď můžu zůstat v těchto zažitých vzorcích a nechat obavy a strach řídit můj život, nebo se rozhodnu najít a znovu probudit svou přirozenou touhu být lepší. A to určitě neplatí jen u výchovy dětí, tohle platí u všeho, co v životě děláme. A proto, jestli jste dnes ve stavu, kdy se necítíte dobře, nejste spokojeni se svou prací, se svými návyky, životním stylem, tak nejjednodušší věcí, kterou můžete udělat, je jít a zkusit něco nového, zkoušet nové věci. Učte se v tomhle od dětí. Děti nemají zábrany, pokud mají možnost zkusit si něco nového. Vraťte se tak trochu do dětských let, zkuste zapřemýšlet nad tím, co jste v životě nikdy nedělali, a běžte to vyzkoušet. Možná objevíte něco úplně nového, možná odhalíte svou novou silnou stránku, a možná taky ne, kdo ví. Abyste to ale mohli zjistit, tak to musíte nejprve vyzkoušet. Nikdo to za vás neudělá, nikdo to za vás nezjistí a všechny strachy, obavy, které vám dávají tisíc důvodů, proč byste to neměli dělat, jsou jen nástrojem vašeho podvědomí, které se brání neznámému. Vykašlete se tak na sto důvodů, proč něco neudělat, a zkuste se zaměřit na jeden důvod, proč něco dělat. Třeba vám to změní celý život, kdo ví. Hlavně nečekejte na úspěch, k němu se totiž ještě nikdy nikdo nepročekal.

Tolik tedy můj dnešní podcast Myšlením na vrchol. Budu rád, jestli se vám líbil,a pokud se podělíte i o vaše zkušenosti, jestli jste schopni se učit od svých dětí, překonávat sebe sama a učit se novým věcem. Natáčím tyhle podcasty, protože si myslím, že by možná tyto moje myšlenky, které jsem pochytil od jiných úspěšných lidí nebo z knih o osobním rozvoji, mohly pomáhat. To ovšem neznamená, že by vaše myšlenky a zkušenosti zase nemohly pomáhat mně, tak se o ně nebojte podělit, ať už zde na webu, našich sociálních sítích, nebo v mém e-mailu. A jestli máte pocit, že by mohl můj podcast bavit i někoho z vašich přátel, tak mu jej můžete zkusit nasdílet, budu za to moc vděčný a budu doufat, že i jemu pomůže udělat úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder