“Kdyby všechno bylo jednoduché a bez úsilí, tak bychom si ničeho, co dokážeme, nemohli vážit“

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

„Zdravím Vás Lukáši, 

rád bych zareagoval na Váš podcast Myšlením na vrchol s číslem 140, ve kterém jste mluvil o příběhu posluchačky, která nemůže najít v životě naplnění i přesto, že má všechno, co si zamane. Rád bych se Vám nejdříve v krátkosti představil. Je mi 19 let a chodím na ekonomické lyceum do Prahy (přesný název školy myslím není podstatný). Přesně před rokem jsem měl (tehdy velmi nepříjemný) zážitek, kdy jsem nezvládl postoupit do dalšího ročníku. V tu chvíli mě samozřejmě hned začaly napadat myšlenky, že je to konec světa, jak na to bude reagovat moje nejbližší rodina a tak dále. Musím ovšem říct, že s odstupem času usuzuji, že to byla ta nejpozitivnější událost, která se v mém životě zatím odehrála. Uvědomil jsem si kvůli tomu, jak moc jsme dnes tlačeni systémem, abychom dělali to, co je „normální“. 

V září minulého roku jsem tedy nastoupil znovu do třetího ročníku. Úplně do nového kolektivu lidí, které jsem předtím viděl maximálně párkrát ve škole na chodbě. Něco se však ve mně změnilo. Uvědomil jsem si, že mě až tolik nenaplňuje školní studium. Začal jsem se proto mimo lavice zajímat o téma osobního rozvoje a hledání smyslu života. Velkou pomocí mi v tom byla kniha Konec prokrastinace od Petra Ludwiga a po nějaké době, když rodiče zjistili, že jsem se o osobní rozvoj začal zajímat, mi předplatili i magazín First Class. Uplynulo několik měsíců a sepsal jsem si první osobní vizi, díky které mnohem lépe dokážu určovat, čemu mám věnovat svůj čas, a co mi naopak smysl nedává.

Můžu říct, že za ten uplynulý čtvrtrok jsem si v hlavě ujasnil víc věcí, než za předchozích 18 let života. Hlavní, co jsem si však z celé zkušenosti odnesl, je to, že nemá smysl prvoplánově hodnotit a posuzovat události, které se v našem životě stávají. 

Abych zareagoval na poslední podcast, kde paní Marie mluvila o ztraceném smyslu života, tak pro mě je smyslem života prožívat naplno každý okamžik a být vůbec vděčný za to, že mám to privilegium zde být. K této myšlence mě hodně inspirovala kniha od Eckharta Tolla Moc přítomného okamžiku

Když jsem jeho knihu poprvé četl, měl jsem z toho v hlavě totální „maglajs“, protože všechno, co tam popisoval, šlo absolutně proti mému dosavadnímu přemýšlení. Nic neposuzovat, netrápit se minulostí, odosobnit se od negativních pocitů… Všechno tohle mi přišlo nejdříve jako jedna velká lež a později, když jsem tomu uvěřil,  jako nedosažitelná věc. Až teď, po několika měsících, můžu říct, že jsem pochopil alespoň zlomek toho, o čem Tolle v knize píše. Smysl a pocit naplnění se tak teď snažím nacházet spíše v těch drobných okamžicích. Ať už to je vidět nádherný západ slunce, procházet se po lese, kde zpívají ptáci, nebo vést hlubokou, smysluplnou debatu s mými přáteli nebo rodinou. Vím, že jsem teprve na začátku své cesty a ještě hodněkrát spadnu na pusu, ale myslím, že kdyby všechno bylo jednoduché a bez úsilí, tak bychom si ničeho, co dokážeme, nemohli vážit.”

Předpokládám, že jste pochopili, že tohle byla jedna z dalších zpráv od vás, mých pravidelných posluchačů. Je to zpráva od posluchače Jindřicha a já vám musím říct, že když jsem si ji poprvé pročetl, řekl jsem si jen: Waaau. Ani jsem nemohl uvěřit tomu, že tohle psal teprve 19letý student, a ta zpráva ve mně vyvolala upřímné skvělé pocity a vlastně radost z toho, že jsou mezi nám lidé, kteří dokážou dospět k takovému uvědomění již v takto mladém věku. Však si to jen představte, Jindra píše, že se mu nepodařilo postoupit do dalšího ročníku na střední škole. Většina z nás, co bychom byli v 18 letech v jeho kůži, bychom patrně zažívali nějaké deprese a strach. Však i Jindra píše, že ho tyto stavy napadaly, ale brzy se z nich dostal a dokázal se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Myslím, že jestli se měl Jindra z této situace odnést něco dobrého, tak si dokázal odnést to nejlepší. 

Spousta dětí je dnes tlačena do života systémem a je učena k tomu dělat to, co je tzv. normální. Do toho jsou pak ještě hodně ovlivněni světem sociálních sítí, kde vidíme jen to hezké pozlátko. Dospět tak tomuto uvědomění, že já jsem ten, kdo určuje, co je normální, je dost těžké. 

Bod, který mi ovšem na Jindrově zprávě nejvíce vyrazil dech byla věta: „Pro mě je smyslem života prožívat naplno každý okamžik a být vůbec vděčný za to, že mám to privilegium zde být.“ Ono to může znít jako klišé, ale tohle je opravdu hodně důležité. Spousta lidí má totiž pocit, že musejí sami sobě a svému okolí dokázat, že jsou dost dobří, a tak se ženou pořád za nějakými cíli, stanovují si větší a větší mety, nebo plní přání někoho jiného. V tomhle případě jsem vzpomněl na větu z rozhovoru s Martinem Hausenblasem u Dana Tržila v Proti proudu. Martin Hausenblas tam o tomhle tématu taky mluvil a mimo jiné zmínil, že sám dospěl k uvědomění, že pokud žije a je teď tady, tak to znamená, že je dost dobrý. Protože pokud by tomu tak nebylo, tak už tady dávno přece není.

Těžko říct, proč se Jindrovi napoprvé nepodařilo postoupit do závěrečného ročníku, možná že si zvolil špatný obor, možná si nebyl jistý tím, proč by ho měl vůbec studovat. Myslím si ale, že je to je to úplně jedno, já jsem třeba dělal maturitu z matematiky na průmyslovce až v září, a myslíte si, že se mě na to někdo někdy v životě zeptal? Vůbec ne, a myslím si, že Jindra má teď tu pravou příležitost objevovat své silné stránky, zkoušet všechno možné, co by ho v životě mohlo bavit, formovat jeho identitu a jeho osobní vizi. A je úplně jedno, jestli půjde na jinou školu, nebo jestli dokončí tu, kterou začal, teď má skvělou možnost zkoušet a objevovat, a ne dělat jen to, co mu někdo říká, že je “normální”. A to, co nejvíce oceňuji na Jindrově zprávě, je určitá pokora, kterou z ní pociťuji, ta mi asi udělala největší radost, protože mám často pocit, že právě pokora spoustě lidem v dnešní společnosti chybí, mám ale radost, že tu stále je. 

Petr Casanova říká, že “každý jsme svíčka a nikdy nevíme, kolik dalších svíček můžeme svým plamenem zapálit”. Kéž by Jindra svou pokorou a uvědoměním zapálil těch svíček co nejvíc. 

 A jak Jindrův dopis působil na vás? Měli jste z něj stejně dobré pocity jako já? Odnesli jste si z něj něco? Budu určitě rád i za Vaše názory, ať už zde na webu, nebo v mé e-mailové schránce. 

© Lukáš Eder