Na jakou otázku nezapomenout na konci každé schůzky?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Chtěl bych se dnes věnovat jedné zásadní věci, o které si myslím, že je poměrně důležitá a na kterou spousta lidí bohužel zapomíná například po ukončení nějakého jednání, obchodní schůzky, ale klidně i meetingu v práci s kolegy nebo setkání s přáteli a rodinou. Mám na mysli správné ukončení jakéhokoli podobného setkání, a to nejen úsměvem a potřesením rukou, ale upřímnou otázkou a promluvením si navzájem o pocitech, který si každý z nás z tohoto setkání odnáší. 

Stalo se vám někdy, že jste byli třeba s kolegou z práce na nějakém obchodní jednání, nebo klidně s partnerem na nějaké návštěvě u příbuzných, a ve chvíli, kdy jste opustili to jednání, tu schůzku, tak jste se začali společně bavit o společných pocitech? Občas se mi stalo, že když jsem opustil nějaké jednání, na kterém jsem nebyl sám, a bavil se takto s někým o svých pocitech z té schůzky, tak jsem zjistil, že jsme si z toho každý odnesli naprosto jiné pocity a názory. Někdy jsem měl třeba pocit, že to jednání nešlo úplně hladce a nic z toho nebude, kdežto kolega to vnímal naprosto naopak a všiml si nějakých věcí, které mi utekly. Stejně tak to může být klidně i u nějakého pracovního meetingu, hlavně  v případě, kdy se meeting protáhne, tak se může zdát, že neudržíte pozornost u nějakého tématu, a tak máte dojmy a pocity ze setkání zkreslené.  To může mít za následek, že jsou vaši kolegové neprávem dotčeni, mají špatné pocity, nebo si neuvědomují výsledek a prioritu, kterou si měli ze setkání odnést.

Nemusí se ale určitě jednat jen o setkání, která absolvujete s kolegy, týmem, nebo partnerem. Mohou to být klidně i schůzky a jednání, na kterých jste sami jen tváří v tvář klientovi nebo nějakému obchodnímu partnerovi. Myslím si, že je tak trochu přirozené analyzovat si své dojmy vždy, když opustíme nějakou schůzku nebo jednání. Každá schůzka nás nějakým způsobem v životě ovlivnila a z každé si něco odnášíme. Už dávno jsem si všiml toho, že když sám odcházím z nějakého jednání, tak začínám vést určitý vnitřní dialog a vyhodnocuji své pocity a dojmy, které si odnáším. Někdy jsem si říkal, zda to tak dělá i ta druhá strana, a zajímalo mě, jaké jsou její dojmy. Až jsem jednou došel k závěru, proč nad tím jen přemýšlet a rovnou se na to nezeptat. Vždyť co může být jednoduššího než položení jasné otázky, například: “Jaké máte pocity z dnešního jednání?” nebo: “Co jste si odnesli z dnešního meetingu?”, “Hodnotíte dnešní setkání jako přínosné?”.

V zásadě naprosto jednoduché otázky, které stejně často sami pokládáme, ale na které nám bohužel chybí ta zpětná vazba z druhé strany. Možná si teď říkáte, že je to takové hloupé ptát se protistrany na její pocity, ale řekněte mi: Není mnohem hloupější odcházet ze schůzky s nějakými domněnkami, které mohou být ovlivněny jen vaším vnímáním? Možná i vás samotné překvapí, jak na podobnou otázku někteří lidé budou reagovat. Občas se mi stalo, že byli někteří lidé touto otázkou zaskočeni. Chápu to, není ve společnosti úplně běžné, aby někdo na konci jednání mluvil o svých pocitech a dojmech, které si ze schůzky odnáší, občas se mu ale také stalo, že tato otázka na závěr naprosto otočila celé jednání, které se celou dobu nevyvíjelo dle mých představ, nebo jsem si z něj neodnesl to, co bych si přál. 

Asi nejhorší odpověď, kterou můžete dostat na otázky typu “Co si odnášíte ze dnešní schůzky?” je odpověď typu “Ale jo, dobrý, tak uvidíme co z toho bude”. Tohle je tak neurčitá odpověď, že vám musí být jasné, že druhá strana nad tím zatím neuvažuje a je i velmi pravděpodobné že jí ani není příliš jasné, co by si vlastně mohla ze schůzky odnést a k analýze nějakých pocitů se vůbec ještě nedostala. 

Myslím si, že tahle věta nás může úplně v pohodě zasunout do škatulky v mozku protistrany s názvem „jednou jsme se potkali, ale ani už nevím o čem to bylo”.

V praxi jsem si docela ověřil, že jako nejlepší reakce na podobnou větu je například „Já si z dnešního setkání odnáším konkrétnější pocity, šel jsem sem s takovým a takovým cílem, ale díky vám jsem zjistil, že ten se zakládal jen na mých domněnkách, a pochopil jsem, že u vás ve firmě to funguje trochu jinak a kde jsou vaše priority” nebo “Mám pocit, že vaše služba by pro vás mohla být přínosem, protože… a teď to můžete rozvést a pak doplnit…, ale možná že jsem to špatně vysvětlil, pochopil a vy to vidíte jinak”.

Takto může samozřejmě vypadat reakce na nějakou obchodní schůzku, ale podobně můžete zakončit i setkání v zasedačce s kolegy a vlastně klidně i návštěvu přátel. Díky položení podobné závěrečné otázky totiž dáváte druhé straně najevo, že si jednak vážíte času, který s vámi na schůzce trávili, a také že vám záleží na tom, jak to vnímá druhá strana. Daří se vám tak prohlubovat vzájemný vztah s protistranou a ušetříte si svůj čas přemýšlením nad tím, co by ze setkání mohlo vzniknout. Ujasníte si ale také společné pocity a dojmy, také se jako lídr můžete ujistit, že si každý z porady odnáší to, co by si odnést měl. A jestli máte obavu z toho, že by někdo nebyl ve své odpovědi upřímný, tak věřte, že pokud vy budete upřímný, tak druhá strana s největší pravděpodobností také. A pokud ne, tak to snadno poznáte podle řeči těla. Těžko se nám totiž mluví upřímně o našich pocitech tak, abychom se u toho chovali přirozeně. A pokud někdo odpoví nějak neupřímně a nepřirozeně, je to opět dobrá známka pro vás, znamená to totiž, že asi druhá strana něco skrývá a další setkání by mohlo být jen ztrátou času.

Nebojte se proto mluvit o svých pocitech nejen prostřednictvím svého vnitřního dialogu, může to být účinný nástroj, který vám pomůže jak k navazování  zdravých vztahů, tak i k dosahování úspěchu ve vašem životě.

© Lukáš Eder