Přes vrchol hlouposti ke sražení na dno, abychom se mohli odrazit dál

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Být si vědom sám sebe, svých schopností a dovedností, uvědomovat si, kde jsou hranice našich reálných kompetencí, vlastně mít to zdravé sebevědomí, to není vůbec jednoduché. Někdy nás žene naše ego, které chce samo sobě dokázat, že jsme lepší, než tomu opravdu je, a neustále nás tak nutí překračovat hranici okruhu našich opravdových kompetencí. Je to zcela běžná věc a ani já v tom nejsem výjimkou. 

Občas je prostě dobré přibrzdit, zastavit se a zamyslet se nad tím, zda rozhodnutí, které se chystám právě udělat, je v rámci mých kompetenčních schopností.

 Tento stav, kdy si vlastně myslíme, že víme, ale skutečnosti je spíš taková, že nic nevíme, ale že si to opravdu jen myslíme, má i svůj vlastní název. Tomuto stavu se věnovali  psycholog David Dunning a jeho student Justin Kruger. Posléze byl tento stav pojmenován jako Dunning-Krugerův efekt.

Jednoduše řečeno, efekt Dunning-Kruger je tendencí lidí k nesprávnému hodnocení svých schopností. Lidé s méně než průměrnými schopnostmi mají tendenci přeceňovat své skutečné schopnosti, zatímco lidé s nadprůměrnými schopnostmi si neuvědomují, o kolik jsou lepší než jiní.  Dunning a Kruger tvrdili, že „nesprávná kalibrace nekompetentního pramení z vlastní chyby, zatímco nesprávná kalibrace vysoce kompetentních pramení z chyby druhých”.

 Možná že jste i sami už někdy viděli jejich graf Confidence and Competence. Na vodorovné ose grafu jsou vyznačeny naše schopnosti, kompetence, a na svislé naše sebedůvěra. Vždy, když se začínáme zajímat o něco nového, začínáme na nule, máme nulovou sebedůvěru a nulové kompetence. Je to jasné, o tématu nic nevíme, nemůžeme tak mít žádnou sebedůvěru. Ve chvíli  kdy se začneme o téma zajímat a osvojíme si jeho úplné základy, které i pochopíme, naše sebedůvěra velmi rychle vzroste, ale naše reálné kompetence vzrostou jen nepatrně. Dostaneme se tak vrchol, který je označován jako tzv. Mount stupid. 

Pravdou ale je, že nic není tak jednoduché, jak se zprvu může zdát, a tak když překonáme tento vrchol a začneme se o dané téma více zajímat, posouváme dál naše schopnosti a kompetence, ale naše sebedůvěra začne rychle klesat. Dostaneme se takhle až do bodu, který je zase nazýván údolí zoufalství. Je to takový ten pocit, kdy zjistíte, že se máte ještě hodně co učit a že jste vlastně v procesu získávání nových dovedností pořád na začátku. Dobrou zprávou ale je, že od každého dna se lze odrazit, a proto je důležité se nevzdávat, vytrvat, a tím, jak získáváme stále nové a nové dovednosti, začne opět stoupat i naše sebedůvěra.

Problémem asi nejen dnešní doby je, že čím dál více lidí trpí tímto efektem, aniž by si to uvědomovali. Jsou to lidé, kteří jsou často nejvíce slyšet, i když o dané problematice nebo daném tématu vědí strašně málo. Jsou to lidé, kteří se usadili na Mount stupid bodu a vystupují jako renomovaní odborníci. Čím dál častěji tohle vidíme například v politice, médiích, ale určitě i v našich pracovních týmech jsme se s tím už někdy setkali. Přijde mi, že dnes je módou získat jen nějaké základní zevrubné informace a hned začít vystupovat jako nějaký odborník. Ovšem těch opravdových odborníků s reálnými a bohatými kompetencemi, kteří se věnují svému tématu opravdu do hloubky, těch je dnes skutečně málo.

I já sám na sobě tenhle efekt občas pozoruji, když se začnu zajímat o nějaké nové téma. Rychle získám sebedůvěru, mám pocit, že tomu plně rozumím, ovšem jen to té doby, než potkám někoho kompetentnějšího, který mě srazí do údolí zoufalství a ukáže mi, že se mám ještě stále co učit. Za to si ale myslím že není potřeba se stydět. Naopak ve chvíli, kdy potkáme někoho nebo se stane něco, co nás srazí na dno, na ten bod, který je nazýván údolím zoufalství, tak bychom za to měli být rádi. Měli bychom dát stranou to naše ego, které nám říká “Co ti tady kdo bude radit, vždyť ty už jsi dost dobrý”. Právě tohle ego nám ´totiž brání v tom, abychom se dostali na pomyslné dno, získali šanci se odrazit a rozvíjet dále své kompetence. Myslím, že je to taková přirozená cesta vývoje našich kompetencí, které bychom se neměli bránit, ale naopak. Měli bychom ji přijmout, a pokud si jí budeme vědomi, budeme si snáze uvědomovat naše reálné schopnosti a hranici našeho okruhu kompetencí.

Když si teď vzpomenu na svá léta, strávená v provozu hospody a restaurace, víte, kolik takových odborníků s Dunning-Krugerovým efektem, kteří uvízli na Mount stupid, jsem už potkal? Byla jich opravdu spoustu a protože po pár skleničkách se na tu horu dostaneme mnohem snáz, bylo pak docela zábavné pozorovat, když se v kolektivu objevil nějaký opravdový odborník, který dokázal ta alkoholem posílená ega sundat do údolí zoufalství. Někteří se ale nenechali a to pak končilo i hodně špatně, ale to už jsem zase někde jinde. 

Vy mi ale určitě můžete napsat i vaše zkušenosti a zda si jste vědomi tohoto jevu při vývoji svých kompetencí, nebo obecně, jaký na to máte názor. Těším se na něj, můžete mi ho poslat na e-mail eder@firstclass.cz nebo zanechat zmínku zde na webu a na našich sociálních sítích. A pokud máte v okolí někoho, o kom si myslíte, že dlouhodobě uvázl na vrcholu hlouposti, zkuste mu prosdílet tenhle podcast, možná mu pomůže sklouznout na dno, aby se mohl odrazit, a možná se i stane pravidelným odběratelem mého podcastu, který mu snad pomůže dostat jeho myšlenky zpět na vrchol.

© Lukáš Eder