Proč se cítí “prázdně” i přesto, že má vše, co si může přát

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Rád bych se s vámi dnes podělil o zprávu jedné z posluchaček podcastu Myšlením na vrchol. Zprávu mi do e-mailu poslala posluchačka Marie, která reagovala na nedávný podcast, kde jsem mluvil o smyslu života a principu Ikigai. Marie píše, že jsem se v jejím případě trefil přesně do toho, co ona sama poslední dobou prožívá. Napadlo mě, že možná nebude sama, kdo má podobný příběh a podobné pocity, a tak jsem se rozhodl s jejím příběhem seznámit  i další posluchače. 

Myslím si, že Marie ve své zprávě vystihla pocity spousty dalších lidí, a proto si dovolím její zprávu citovat: „Jsem typický zástupce zmíněné skupiny – je mi 31 let a čím dál častěji mě napadají myšlenky jako ,k čemu to všechno je´, ,jaký to má smysl´. Musím uznat, že aktuálně mám vše, co jsem si kdy přála – vystudovala jsem, mám normální práci (kupodivu plus minus v oboru, který jsem vystudovala), mám úžasného manžela, pěkné bydlení kousek od práce, báječnou rodinu a přátele, a přesto se cítím tak nějak… prázdně? A i když mám na co se těšit, tak nějak nepociťuji žádné emoce, a to prostě z důvodu, že je to pro mě ještě strašně daleko. Nevím, jestli toto nesouvisí s tou karanténou kvůli koronaviru (dva měsíce jsem byla na home office), možná byl toto nějaký spouštěč, nebo spíš doznívá ,zpracování´ této události? Kdo ví. Co se týče smyslu života, dlouho jsem se držela konstruktu ,být dobrou vzpomínkou´. Nemusí být cílem dokazovat velké věci, ale chovat se k lidem ve svém okolí tak, aby si jednou řekli: Jo, ten byl fajn. Ale poslední dobou vnímám to, jak je každý den stejný a obecně s nadsázkou vlastně jen čekám na to, až bude konec… A je to strašná škoda. Víte, já jsem ve svém životě vždy dosáhla všeho, čeho jsem si zamanula, ale teď prostě nemám za čím jít. Prostě už mám všechno, čeho bylo reálné dosáhnout, a neumím si vymyslet, co bych chtěla dál… O tom, jak si plnit své sny, je napsáno stovky knih. Ale o tom, jak zjistit, co vlastně vůbec člověk chce, co je to TO, co naplní jeho existenci, toho zrovna moc není.” 

Já si tady teď opravdu nechci hrát na žádného rádce, kouče, nebo cokoli podobného. Ta zpráva od Marie pokračuje a ona v ní mimo jiné uvádí, že se před lety pokoušela tyto problémy řešit i se specialistou. Chodila k psychologovi a ten jí po pátém sezení řekl: „Vy už mě s těmi svými kecy pěkně ser…“ no, nebudeme sprostí. V každém případě se nedivím tomu, že po této větě ztratila Marie jakoukoli důvěru v kouče nebo psychology, a naopak si zcela upřímně vážím toho, že projevila důvěru mně a svěřila se mi se svým příběhem. Skutečně si toho vážím. Jak vnímáte to, co mi napsala Marie? Dokážete se do ní v cítit?

Já jsem se o to opravdu pokoušel, a i když je toho velmi málo, co mi napsala a popsala to docela ve stručnosti, myslím, že si dokážu představit pocity, které prožívá. A vlastně možná i chápu do určité míry toho specialistu, který ji odmítl tou ošklivou větou. Marie píše, že má vše, co si může přát, nemá nic, na co by si mohla stěžovat. Každému, kdo slyší její příběh musí připadat, že žije vysněný život a dokáže si splnit jakýkoli cíl ve svém životě. Pro někoho, kdo to pozoruje zvenčí, se může zdát, že Marie by měla být reklama na štěstí, a ne člověk, který chce řešit svou prázdnotu s psychologem. 

Když jsem si tu zprávu od Marie četl podruhé, všiml jsem si jedné věty v té citaci a tu bych vám rád zopakoval. Ta věta zněla: „Co se týče smyslu života, dlouho jsem se držela konstruktu ,být dobrou vzpomínkou´“.  Na mě tahle věta zapůsobila tak, že všechny cíle, které Marie ve svém životě dělala, tak jak se chovala, dělala více pro někoho než sama pro sebe. Možná se při stanovování a plnění všech těch cílů více zajímala o to, co si o těch cílech myslí její okolí, než o to, co si o nich myslí ona sama. Dokážu si představit, že když získala ten doktorát a další cíle o kterých mi psala, tak u toho zažívala skvělé pocity, ale ty brzy vyprchaly. Marie si tak vypěstovala sama v sobě nevědomky to cílově feťáctví, o kterém mluví například Marian Jelínek ve svých knihách.  A taky si myslím, že tohle je přesně ten důvod, proč říkám, že cíle v našem životě nejsou důležité. Mnohem častěji se v životě ženeme za cíli, které nám vnukne naše okolí. Pořád se ženeme za tím něco získat a přestáváme přemýšlet nad tím, kým se chceme opravdu stát.

Já naprosto chápu, že je těžké se tomu ubránit. Odmalička slýcháváme od našeho okolí, jak by měl vypadat náš život. Je nám předhazováno, jak bychom se měli chovat, co bychom měli umět, na jakou školu bychom se měli přihlásit, jaké zaměstnání je perspektivní, až úplně zapomeneme přemýšlet nad tím, kým v životě opravdu chceme být. Někomu to může připadat jako projev sobectví, myslet nejprve na to, co chci já, a až potom na to, co chce mé okolí. 

Zkusme si ale položit základní otázku: Proč to to mé okolí po mně chce? Chce mi snad škodit? Jistě že ne. Neznám rodiče nebo partnera, který by si přál, abychom byli v životě nešťastní. Myslí to s námi dobře, chtějí, abychom byli v životě šťastní. Je proto důležité si co nejdříve uvědomit, že není sobecké chtít sám po sobě být v životě šťastným, protože to samé chce i to naše nejbližší okolí. Štěstí ale nedosáhneme tím, že budeme plnit jejich sny a jejich představy. Nemůžete udělat někoho ve svém okolí šťastného tím, že vy sami budete nešťastní.

Já si myslím, že podobné stavy jako Marie může opravdu zažívat spousta třicátníků a čtyřicátníků v dnešní době. Naši rodiče chtěli abychom byli šťastní, chtěli, abychom využili příležitostí, které oni sami neměli, protože neměli tu svobodnou volbu a neomezené možnosti. A tak nám říkali: Kdi na tuhle školu, vystuduj, pracuj, měj dům, měj rodinu a pak budeš šťastný… My ale najednou teď zjišťujeme, že to nějak nefunguje a že najednou, když nám nikdo neříká, co máme ještě udělat, abychom byli šťastní, tak to sami neumíme. Byli jsme naučení plnit nějaké cíle, a tak přemýšlíme: Jaký cíl si mám ještě dát, abych našel to štěstí? A najednou nevíme, přemýšlíme jen nad tím, co je to TO, co naplní naši existenci, co se stane naším smyslem života. 

Tohle je opravdu už hodně filozofická otázka, smyslem bytí se zabývá lidstvo po tisíciletí a asi na to není úplně jednoduchá odpověď. Možná že jsem ještě málo zkušený, možná že jsem až příliš naivní, ale jsem přesvědčený, že smysl života nemůžeme najít v přání ostatních. Musíme se nejprve naučit naslouchat sami sobě, nebát se zkoušet nové věci, a když objevíme nějakou činnost, u které ztrácíme pojem o čase, která nás nabíjí energií, tak té bychom se měli dále věnovat. Nikdy nevíte, jakou příležitost objevíte, ale buďte si jistí, že dokud to nezkusíte, tak to nikdy nezjistíte. Proto si myslím: přemýšlejme vždy nejprve nad našimi hodnotami, pak objevujeme to, co nás baví, abychom zjistili, kým se chceme stát, a pokud je to v souladu s hodnotami, tak až potom přemýšlejme nad konkrétními cíli.

Zažíváte podobné pocity jako posluchačka Marie? Co byste jí napsali na její příběh? Já budu určitě rád, když mi napíšete váš názor nebo se podělíte o to, jak se vám podařilo podobnou situaci vyřešit. Můj e-mail je eder@firstclass.cz, nebo mi jen nechte komentář zde na webu. Díky moc za vaše zprávy, odběr mého podcastu a pokud si myslíte, že by mohly mé myšlenky někomu být ku prospěchu, můžete klidně můj podcast sdílet.

© Lukáš Eder