Jak jsem se naučil zpracovat své vlastní ego

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Myslím si, že každý, kdo se začne aktivně zajímat o vlastní seberozvoj, musí chtě nechtě dojít k tématu vlastního sebepoznání, se kterým je spojeno i zdravé nastavení našeho ega. Osobně nemám moc rád, když se o egu mluví jako o něčem špatném. Upřímně mi naskakuje husí kůže, když někde slyším slova typu “musíš potlačit svoje ego”, “musíš skrývat svoje ego”. Myslím si prostě, že je to blbost a že z dlouhodobého hlediska nejde nic potlačovat. Co se týče našeho ega, tak mně osobně pomáhá uvědomění, že ego není můj nepřítel, ale vlastně spíš takový ochránce mojí osobnosti. Otázkou ovšem zůstává, zda je moje ochrana identity opravdu zapotřebí? 

Jisté je, že pokud necháme ego neustále sílit, doroste jednou do bodu, kdy jej bude opravdu velmi těžké přemoci. Je to bod, kdy se u nás neustále spouštějí nějaké procesy obrany ega. U každého z nás jsou tyto procesy různé, někdo reaguje příliš citlivě, někdo agresivně, jiný arogantně. Jak se ale těmto procesům ubránit? A měl bych se jim vůbec bránit? Co mohu udělat pro to, aby mě moje ego nemělo potřebu neustále chránit?

 Upřímně, nejsem žádný psycholog a ani nevím, jaký je správný psychologický postup. Vím jen, co fungovalo mně a co mi pomohlo dojit do stavu uvědomění, jak bych měl pracovat se svým egem. 

Když jsem byl ještě dítě, procesy mojí ego-obrany měly většinou dvě podoby. Jedna podoba byla, že jsem byl strašlivě vzteklý, někdy až cholerický, a naprosto jsem ztrácel kontrolu nad svým chováním. Druhá podoba byla, že jsem byl lítostivý a někdy mě to dovedlo až k pláči. Podobné procesy se u mě spouštěly například ve chvíli, kdy jsem věděl, že někdo lže a obviňuje mě z něčeho, co jsem neudělal. Dostal jsem strach, že se nebudu umět ubránit, dovolat se pravdy, a tak mě moje ego mělo potřebu chránit a spouštělo zmiňované procesy. K tomu, abych dokázal tyto projevy mého ega ne potlačit, ani ignorovat, ale spíše je identifikovat, uvědomit si je, a tak nějak je prožít, mi pomohlo uvědomění, že každý problém má nějaké řešení a není potřeba se ze všeho hned hroutit nebo mít nějaké obavy. 

Myslím, že právě tohle jsou nejčastější stavy, kdy se u nás začínají spouštět procesy naší ego-obrany. Vždycky, když jsme postaveni před řešení nějakého problému, který jsme ještě nikdy neřešili, můžeme mít obavu z toho, zda budeme schopni daný problém vyřešit. Chcete-li to říct jinak, zda budeme schopni překonat danou překážku na cestě za úspěchem. Ono je to vlastně jedno a to samé. Naše cesta za úspěchem je tvořena spoustu překážek neboli problémů, které budeme muset překonat neboli řešit. Je před námi najednou nějaká neznámá překážka a my si z nějakého nepochopitelného důvodu říkáme: „Jsme dost dobří na to,abychom tohle zvládli?” Dostaneme prostě strach a jeho jediným úkolem je chránit nás před něčím neznámým. A jak tento strach sílí, začínají mu pomáhat i procesy naší ego-obrany. A my třeba najednou z ničeho nic začneme jednat arogantně, a to jenom z toho důvodu, protože si sami sebou nejsme dost jistí a nevíme, zda bychom problém zvládli. Ale našemu okolí to nechceme dát najevo, protože bychom pro něj mohli najednou vypadat zranitelní, kdyby najednou zjistilo, že nejsme dost dobří. A tak se naše ego brání, snaží se nás chránit a roste. Bohužel ale většinou neřeší žádný problém, jen oddaluje řešení problému a při tom stále sílí. 

Když se nad tím tak zamyslím, tak možná právě tohle bude jeden z těch důvodů, proč jsou ti opravdu úspěšní lidé, kteří dosáhli svého úspěchu jen skrze svou vlastní dřinu a skrze nestálé překonávání překážek, tak skromní. Často mě to až překvapí, jak jsou někteří velmi úspěšní a velmi bohatí lidé neuvěřitelně pokorní a skromní. Poznal jsem opravdu kopu neuvěřitelně namachrovaných, arogantních blbců, za kterými vlastně v životě zase tolik pozoruhodných úspěchů a výsledků nestálo. Když pak poznám někoho, kdo si opravdu vydřel svůj úspěch a dosáhl opravdu mimořádných výsledků, tak si říkám: „Tohle je fakt borec, jak to, že je tak skromný a pokorný?” I když vlastně dneska už si to ani neříkám, protože jsem už totiž pochopil, čím to doopravdy je. 

Je to právě tím, že většina těchto opravdu úspěšných lidí dosáhla svého sebepoznání, jsou si vědomi toho, kým jsou, a jsou především dost dobří takoví, jací jsou, a nemají rozhodně potřebu nikomu dokazovat, zda jsou lepší, nebo horší. Za ně to totiž dokazují jejich činy a výsledky, které za nimi stojí. I tak ale nemají tito lidé potřebu se na tyto výsledky odvolávat, nebo se jimi omlouvat. 

Dříve, když jsem poznal někoho s přerostlým egem, tak jsem měl potřebu se ho stranit, možná jím trochu opovrhovat. Pak jsem si ale uvědomil, jestli tím taky tak trochu nekrmím já svoje vlastní ego. Naučil jsem se tak spíš takové lidi vnímat trochu jinak. Vlastně ani sám nevím, jak bych ten pocit měl popsat. Není to ani lítost ani opovržení. Je to spíše takové moje přání, kdy si vždycky řeknu: “Snad ten člověk taky jednou zjistí, že je dost dobrý a nemusí se ničeho bát.” Kdyby totiž nebyl dost dobrý, tak tady už dávno není. Myslím si, že kdyby si každý z nás uvědomil, že je dost dobrý teď a tady, takový, jaký je, a že už za hodinu, za den nebo za rok může být jen lepší verzí sama sebe, tak by nemusel mít z ničeho strach, nemusel se bránit neznámým překážkám, a krmit tak to svoje ego. Já opravdu nevím, jestli je tohle dobře, možná že je to úplná hloupost, vím ale, že mi to fakt pomáhá každý den vystoupit ze všech rolí a nezaleknout se žádné výzvy, žádného problému ani žádné překážky. 

A jestli to vy máte podobně, nebo klidně i úplně jinak, určitě budu moc rád, když mi napíšete, jak jste se naučili pracovat se svým egem, jak reagujete, když potkáte někoho, komu už jeho ego přerostlo přes hlavu, nebo taky jak se vám podařilo dosáhnout svého vlastního sebepoznání. Budu se těšit na vaše zkušenosti, můžete mi napsat třeba na můj mail eder@firstclass.cz, ale klidně i sem na web nebo na náš facebook. Díky moc za vaše zprávy, díky moc, pokud máte nastavený odběr Myšlením na vrchol, a ještě víc, pokud budete mít chuť můj podcast sdílet mezi vaše přátele.

© Lukáš Eder