Trpělivost růže přináší aneb Příběh jedné „řadové zaměstnankyně“

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Dostal jsem další krásnou a inspirativní zprávu od jedné z mých pravidelných posluchačů, Lenky. Lenka se se mnou podělila o svůj příběh, který by podle mého úsudku mohl být inspirací i pro další mé posluchače. Možná vás překvapí, že Lenka není žádnou podnikatelkou ani živnostnicí, profesionální sportovkyní, ani manažerem na nějaké vrcholové pozici. Lenka je, prosím pěkně, jak ona sama hezky napsala, “řádovou zaměstnankyní” v jedné velké společnosti. Obor a zaměření společnosti mi Lenka nenapsala, není to ale důležité. Mnohem důležitější je, že Lenka se jako zaměstnanec cítí v této společnosti opravdu šťastná, získala práci, která ji baví, pracuje s lidmi, se kterými si rozumí, se kterými sdílí podobné hodnoty. A co je ještě důležitější, nebo možná zajímavější, je cesta, díky které se Lenka dostala ke své práci a mezi kolektiv lidí, se kterými se cítí opravdu dobře. 

Posluchačce, o které je tento příběh, je 32 let a do své, dovolím si říct vysněné, práce se dostala skrze své původní zaměstnání, kde ale zase tak spokojená a šťastná nebyla. Zde vím, že se jednalo o nějakou logistickou společnost. Lenka tam zastupovala před lety do skladu, jako do svého vůbec prvního zaměstnání. Peníze neměla sice nic moc, ale práce ji bavila a mohla sbírat zkušenosti, a to pro ni bylo vždy mnohem důležitější. Po nějaké době, když nasbírala dostatek zkušeností, dostala Lenka na starost jednoho z klíčových klientů společnosti, pro kterou tehdy pracovala. Zajímavé bylo, že si s pracovním kolektivem tohoto klíčového klienta rozuměla mnohem více než se svým vlastním pracovním kolektivem. Lenka už měla ve své práci dostatek zkušeností, a protože měla s klientem navázané už dobré vztahy, záleželo jí na tom, aby práce, kterou pro tohoto klienta odvádí, byla vždy co možná nejlepší. Možná jí i mnohem více záleželo na dobře odvedené práci pro klienta a na tom, aby byl klient spokojený, než na čemkoli jiném. 

Normální člověk by si pomyslel, že mít takového zaměstnance ve své firmě je jako mít poklad. Ne vždy si toho ale všichni zaměstnavatelé váží. Když Lence odešla z práce její kolegyně a na její místo nastoupil naprosto nezkušený, ale především nekompetentní klučina, začalo pro ni velmi náročné období. Nový kolega práci absolutně nezvládal, a tak jí čím dál více zbývalo na Lenku. Když se snažila o tom promluvit se svými nadřízenými, nevyslechli ji, nedali na její zkušenosti, a jak jsem pochopil, ani nebyli schopni ocenit její snahu a vlastně oběť, kterou pro firmu přináší. Nekompetentní Lenčin kolega ve své práci totálně pohořel, ale pro Lenku bylo důležité jediné, aby byla práce pro klienty vždy dobře odvedena, tomu se věnovala především. Možná by se dalo říct, že ale i v Lenčině případě pohár trpělivosti přetekl, a ona se proto rozhodla dát výpověď. Udělala tak ale až ve chvíli, kdy si byl jista, že za ní bude ve firmě dostatečně kompetentní náhrada. Zaškolila proto nové lidi, a když si byla jistá tím, že udělala maximum, aby mohl být jej klient i nadále spokojen, rozhodla se odejít.

Jak jsem říkal, Lenka měla s klíčovým klientem logistické společnosti, ve které pracovala, velmi dobré a přátelské vztahy. Velmi ji záleželo, aby byl klient spokojený, chtěla jim proto sama oznámit, že už s nimi nebude dále spolupracovat. Kolega z obchodního oddělení, vlastně tehdejší Lenčin nadřízený, to ale udělal za ni. Ona tak nějak v koutku duše doufala, možná snila o tom, že když si nevážili její poctivé práce v tehdejší logistické společnosti, tak by si ji mohl všimnout její klient, se kterým měla tak dobré vztahy. 

Jedním z hlavních důvodů, proč Lenka odcházela, bylo nedostatečné finanční ohodnocení. Práce ji bavila, měla i dobrého klienta, hodnoty a strategie, které ale v tehdejší firmě panovaly, ji zase tolik neoslovovaly. Mnohem blíže jí byly firemní hodnoty klienta, pro kterého pracovala. Možná že právě klientovy hodnoty a náplň její práce ji v zaměstnání tak dlouho udržovaly. Když ale dlouhodobě vidíte, že váš názor nezajímá vaše kolegy, že se nadřízení nemají potřebu poradit nebo vás vyslechnout, a ještě nejsou ochotni i dostatečně ohodnotit finančně vaši práci, tak vás to prostě a jednoduše jednou musí přestat bavit. I Lenka píše, že peníze pro ni nejsou na prvním místě, ale zase z druhé strany, když vaši snahu nikdo neocení, tak proč se pořád dokola obětovat?

Možná že když dávala výpověď tak očekávala, že ji někdo bude přemlouvat, ať zůstane, nebo možná čekala, že když se klient dozví o jejím odchodu, tak se ozve. Vždyť to vlastně všechno dělala ta léta pro něj, a ještě si s ním tak rozuměla. Nic se ale nedělo. Alespoň první měsíc ne, a tak Lenka hledala práci někde jinde. Po měsíci ale zazvonil telefon, volal ji klientův manažer ptal se, co je nového. Lenka mu řekla, že odchází. On se možná trochu podivil.  “Opravdu? To je škoda. To jste nedostala žádnou nabídku? Nabízel jsem vašim nadřízeným, když mi říkali že odcházíte, že jestli je to kvůli penězům, tak vás klidně budeme platit, jen abyste zůstala a mohla pracovat dále s námi.” To ale Lence nikdo neřekl. Nikdo jí lepší nabídku nedal, a to asi chápete, že musela dlouho rozdýchávat. Vždyť by to vlastně firmu nic nestálo navíc, sám klient se nabídl, že bude platit víc, když bude moct pracovat právě s Lenkou. No chápete to? Já taky ne.

Asi už tušíte, že Lenčin tajný sen se tak stal skutečností, a ona tak mohla nastoupit jako řadová zaměstnankyně do týmu svého bývalé klienta, ze kterého se stal aktuálně její nový vysněný zaměstnavatel. Lenka píše, že je skutečně šťastná, protože pracuje ve firmě, ve které může růst, kde cítí oporu u kolegů a jsou tam i skvělí manažeři, kteří umějí naslouchat a nebojí se přiznat, že i názor podřízeného pro ně může být inspirací. Pracuje tam už dva roky a je stále spokojená, nemá potřebu nic měnit, je ve firmě, se kterou může sdílet společné hodnoty, kde se cítí dobře ohodnocena po všech stránkách a může dělat práci, která ji baví a naplňuje.

Lenka ve své zprávě mimo jiné píše, cituji: „Občas se starám o věci, do kterých mi v podstatě nic není, ale záleží mi na firmě, a tak mám potřebu je řešit, a manažer je rád. Beru to jako samozřejmost, protože když se budeme dobře starat, aby se firmě dařilo, tak se budeme mít lépe i my zaměstnanci”.

Možná že se divíte, proč ve svém podcastu dávám prostor právě Lence a jejímu příběhu. Vždyť Lenka přece nevybudovala žádnou velkou firmu, nepřišla s žádným revolučním nápadem, není nějak mimořádně úspěšná. Možná že pro vás není úspěšná, ale pro mě určitě ano, a víte proč? Protože z její zprávy cítím, že se cítí být úspěšná, a proto také je, a vůbec nezáleží na tom, co získala, co vybudovala, nebo na jaké je pozici. Důležité je, kým se stala a že se díky tomu ona sama cítí šťastná. Myslím, že i podle toho lze posuzovat úspěch, nemyslíte? A taky ještě jedné věci si můžeme na Lenčině příběhu všimnout. Totiž toho, že trpělivost růže přináší. Jinými slovy, když budeme dostatečně vytrvalí a trpěliví, tak se jednou dočkáme třeba i toho vysněného šéfa, pro kterého bychom chtěli pracovat. Stejně jako se dočkala právě Lenka.

Co myslíte? Máte na to jiný názor? Inspiroval vás Lenčin příběh, nebo se chcete podělit i vy se mnou o ten svůj?  Určitě mi můžete napsat, budu za to rád. Stejně jako za sdílení mého podcastu nebo odběr Myšlením na vrchol ve vaší aplikaci. Moc si toho vážím a pro dnešek už vám přeji úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder