Emoce, kvůli které nikdy nezačnu s vlastním podnikáním

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Podnikání. Spousta lidí po něm touží. Často jsem už slyšel od několika úspěšných manažerů a obchodníků, že už mají dost budování firmy a věnování svého času, své práce, někomu jinému. I když se jim podařilo za svou kariéru dosáhnout mimořádných úspěchů, i když měli skvělé benefity, hezký plat a kdo ví co všechno ještě, ve výsledku byli vždycky jen zaměstnanci. “Byl jsem ten, který všechno odmaká, který dře jako mezek, a smetanu pak slízne někdo jiný”. I takové věty jsem už slyšel. Taky jste zažili někdy podobné pocity? Nebo klidně touhu rozjet svůj vlastní projekt s vidinou toho, že i vy jednou budete tím zakladatelem, který jen slízne smetanu?

Podobných úvah, slov a řečí už jsem slyšel spoustu. Bylo to nejen od mých přátel, ale někdy také od manažerů různých našich partnerů, nebo manažerů, se kterými jsem se setkal během nějakého podnikatelského setkání. Vždy, když slyším někoho, jak si “stěžuje” na svou práci, cítí se nedoceněný a jak mluví o tom, že má v hlavě nějaký svůj projekt, tak se ho zeptám: „No a co ti brání v tom rozjet něco svého? Přestaň si stěžovat a začni podnikat, když si tedy myslíš, že je to tak nespravedlivé a že ty bys to udělal jinak nebo lépe.“ Málokdo z těch lidí se k vlastnímu podnikání rozhoupe. Asi už to tak prostě bývá, že mnohem více mluvíme, než děláme. O to více si vážím lidí, kteří nezůstali jen u řečí a prázdných slov a opravdu se pustili do něčeho vlastního. 

Občas mám totiž pocit, že spousta z nás si neuvědomuje, co takové podnikání opravdu obnáší a že i když já jako manažer mám pocit, že přináším firmě obrovskou hodnotu, tak je naprosto v pořádku, že tu pomyslnou smetanu v závěru slízne majitel firmy, protože pokud se něco stane a firmě se nedaří nebo nastane nějaký problém, tak stejně i majitel firmy je ten, kdo přebírá za mou práci největší zodpovědnost. Mám pocit, že někdy na tenhle podstatný fakt tak trochu zapomínáme a vidíme jen to pozlátko úspěchu, které podnikatelé získávají, pokud se jejich byznysu skutečně daří.

Podnikání je jako hvězdné války. Každá loď potřebuje spoustu energie, než se dostane mezi hvězdy a bude připravena k boji.

 Další z věcí, kterou nevidíme, je ta energie, kterou musel každý podnikatel investovat na začátku svého podnikání. Víte, podnikání, to je tak trochu jako hvězdné války. Každá vesmírná loď potřebuje spoustu energie, než se dostane mezi hvězdy a než bude připravena k boji. Málokdo totiž byl u firmy od úplného počátku, málokdo byl u startu toho raketoplánu, který podnikatel vystřelil do vesmíru. Většina z manažerů a zaměstnanců nastoupila až ve chvíli, kdy byla raketa na oběžné dráze, to, jak se tam dostala a co vše to obnášelo na začátku, to si ale už uvědomuje málokdo. Proto nikdy nepřestanu obdivovat ty, kterým se to podařilo. Ty, kteří již mají svou raketu nebo klidně flotilu raket ve vesmíru a jen dohlížejí na to, aby žádná z nich nespadla zpátky na zem, a pokud se to přece jen stane a vidí, že některé začíná docházet palivo nebo její posádka zadala špatný kurz, je to už jen na nich, zda vezmou svou energii a budou ji investovat do záchrany své lodi, nebo ji už raději nechají spadnout na zem. Je to vždy jen o zodpovědnosti každého daného generála, zda nechá svou firmu padnout, a přebírá za to plnou zodpovědnost a všechny následky. Schopná posádka, ta najde své uplatnění vždycky.  

Myslím si, že je fajn si tohle někdy uvědomit a mít tak trochu pokoru vůči sám sobě a vůči práci, kterou odvádím. Už několikrát jsem ve svém podcastu zmiňoval, že vděčnost je jedním z nejúčinnějších nástrojů úspěchu. No a pokud má stále někdo pocit, že by to zvládl lépe a že právě on by měl být ten, kdo slízne pomyslnou smetanu, tak co lepšího může udělat než se do toho pustit a dokázat to nejen svému okolí, ale i sám sobě. 

Už jsem poznal pár takových, co na to s prominutím měli koule, vystoupili z komfortní zóny zaměstnaneckého poměru a rozjeli svůj vlastní projekt. Někteří z nich najednou zjistili, že ona to opravdu není taková sranda a že už najednou nejsou jen obchodním manažerem nebo jen projektovým manažerem nebo někým, kdo dělá jen svou práci a za tu je zodpovědný. Najednou ti lidé zjistili, že jsou těmi, kdo občas musejí dělat všechno a kdo jsou zodpovědní nejen za svou práci, ale i za práci lidí, jimž musejí navíc ještě zaplatit. Že oni jsou zodpovědní za to, jestli budou ve firmě peníze na výplaty, že svým podnikatelským rozhodnutím neovlivňuji jen život svůj, ale že přebírají i zodpovědnost za životy svých zaměstnanců a jejich rodin. 

 Možná si teď říkáte, proč o tom mluvím. Víte, já mám občas pocit, že některým lidem tenhle fakt občas nedochází. Tak trochu mě štve a mrzí, když slyším, jak se někdo o podnikatelích baví s opovržením, za kterým vlastně stojí jen čistá závist. Obecně si myslím, že závist je vlastností těch, kteří mají strach ze své vlastní nedokonalosti. Protože ten, kdo nezávidí, je spokojený s tím, co má, a přeje všem to nejlepší. Takový člověk si je, podle mého názoru, plně vědom sám sebe, svých schopností a dovedností. Lidé, kteří závidí, mají většinou strach, že nejsou dost dobří jako ten, vůči němuž svou závist pociťují. 

Každý asi někdy někomu něco záviděl, tahle emoce je tu s námi stejně dlouho jako lidstvo samo. V dnešní době ji možná kvůli Instagramu a Facebooku zažíváme častěji než dříve. Ja si ale spíš říkám: Proč jsou lidé tolik závistiví a tak málo přející? A je možné na závisti najít i něco pozitivního? Tomu se budu věnovat zase v další epizodě. Než si ji pustíte, zkuste se třeba sami nad sebou a nad závistí zamyslet a napište mi klidně na můj e-mail, jak jste se s ní naučili pracovat. O nás Češích se říká, že jsme hodně závistivý národ, co si o tom myslíte vy? Díky za Vaše názory, těším se ně, taky děkuji za vaši přízeň a pravidelný odběr mého podcastu ve vaší aplikaci. Pokud vás mé podcasty baví, můžete je klidně sdílet a možná tak společně uděláme někomu úspěšný a krásný den. 

© Lukáš Eder