Jak porazit nervozitu

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Podcast s Petrou Bouškovou mě opravdu moc bavil a nahrávání tohoto podcastu vyplynulo tak nějak přirozeně z našeho koučinku, když do mě Petra drtila všechny ty její zkušenosti a know-how, spojené s prezentováním. Během samotného koučinku jsem došel k několik aha momentům a díky Petře jsem si uvědomil co, jak a proč je dobré používat při prezentování. Ještě víc mě při rozhovoru překvapilo, k jakým tématům jsem se dostali a jak moc to souviselo s tématy, o kterých jsem zrovna mluvil. 

Myslím si, že právě Petra je jedním z těch živoucích důkazů, že pokud objevíte něco, co vás skutečně baví a naplňuje, že pokud objevíte svou vlastní identitu, můžete být opravdu, kýmkoli chcete. Snadno se tak vaše práce může stát i vaší koníčkem. Jestli jste neslyšeli rozhovor s Petrou Bouškovou, zkuste se k němu vrátit a určitě mi dejte zpětnou vazbu, co jste si z něj odnesli, nebo jaký na něj máte názor. 

Já jsem si nejen z toho rozhovoru, ale vlastně už během toho koučingu samotného, uvědomil, jak moc jsou prezentační dovednosti v naší společnosti podceňované. I Petra sama v rozhovoru zmiňovala, že právě strach z prezentace na veřejnosti je jedním z nejčastějších strachů lidí ve společnosti. A má vlastně pravdu, v tom s ní musím souhlasit. Když si teď zpětně vzpomenu jen sám na sebe, když jsem měl poprvé mluvit veřejně před větším množstvím lidí, byla to opravdu tragédie. Tragédie, která byla způsobena hlavně mým strachem a zbytečným stresem, jenž tento strach vyvolal. Lidé se prostě naprosto zbytečně bojí mluvit, prezentovat své myšlenky.

 A to si myslím že je opravdu veliká škoda, přicházíme tím tak zcela zbytečně o možná zajímavé myšlenky některých z nás, a to jen proto, protože je máme strach prezentovat. 

Já jsem nad tím po koučinku s Petrou docela přemýšlel a říkal jsem si, proč vlastně máme strach prezentovat před větším množstvím lidí, kde se v nás ten strach bere? Z čeho vlastně pramení náš strach? Jde nám snad o život?

Odpověď na tuto otázku také částečně zazněla v rozhovoru s Petrou, ona sama to tam zmiňovala. Problém je patrně v tom, že se lidé berou až příliš vážně. Už několikrát jsem zmiňoval, že strach by měl být naším ochráncem, dříve to byl účinný nástroj, který měl chránit náš život, pokud jsem byli vystaveni nějaké neznámé překážce nebo hrozbě. Amygdala v našem mozku vyhodnotila tuto neznámou situaci a dříve, než ji zvládla zpracovat naše kognitivní mysl, tak dávala jasné povely a podle nich jsme se řídili. Buďto jsme vzali nohy na ramena nebo ztuhli, případně přešli do útoku. Jaká hrozba nám ale hrozí, když pokazíme nějakou prezentaci? Může nás to stát život?

Dost o tom pochybuji, a proto si myslím, že strach a nervozita, které nás trápí před vystoupením před větším množství lidí, nepramení z našeho podvědomí a toho strachu, který nás má bránit. Je to více strach našeho ega než strach naší vnitřní identity, našeho zdravého já. To naše ego se brání, má strach vystoupit na veřejnost. Říká si možná: „Co když tam bude někdo lepší než já, co když se ztrapním, co když řeknu nějaký nesmysl a budu vypadat jako hlupák, co když zapomenu co jsem chtěl říct, co když zakopnu na pódiu?“ Tyhle všechny vlastně naprosto zbytečné obavy nepramení z naší zdravé identity, je to jen strach našeho ega, že bude před velkým publikem poníženo. 

Myslím si, že podobné stavy jsem nezažíval a vlastně stále nezažívám jenom já, že si tím asi prošla většina lidí, když začali vystupovat před větší spoustou lidí. Za mě asi nejhorší, co můžete udělat, je snažit se tyto stavy potlačovat, ignorovat je. Tím docílíte pouze toho, že ve chvíli, kdy vkročíte na pódium, tak se vám roztřesou kolena nebo rozklepe hlas. Za mě je potřeba to prostě opět tak nějak přijmout a prožít, a hlavně se s tím naučit pracovat. Parádní techniky na to mám třeba zrovna od Petry z koučinku. To byste možná nevěřili, co s vámi udělá takové zběsile skákání, ale také správné dýchání, a hlavně práce s energií, kterou v sobě máte. Nejvíc se mi asi líbí technika vizualizace, která pomáhá načerpat pozitivní energii, a posílit tak svou zdravou identitu. 

Technik, které nám pomohou pracovat se stresem a zbytečnou nervozitou, je mnohem víc. Nejdůležitější je podle mě pořád jen jedna věc. A tou je nebrat sám sebe tak vážně. Zkuste si třeba položit před vystoupením otázku, jak dlouho že bude trvat to moje vystoupení? 25 minut? A co to je v kontextu s mým celým životem? A co když se něco pokazí, co když se ztrapním? Život mi to nevezme a alespoň budu mít na co vzpomínat. Prostě a jednoduše podívat se na to trochu z té ptačí perspektivy. I to je jedna z rad, co jsem si odnesl od Petry Bouškové a já ji za to moc, moc děkuju. A samozřejmě děkuji i vám, mým posluchačům, pokud vás mé podcasty stále baví a pokud budete mít chuť podělit se o komentář zde na webu, pokud budete mít chuť sdílet můj podcast mezi přátele, nebo pokud budete mít chuť stát se pravidelným odběratelem. Mně každá taková akce z vaší strany dává zase chuť do další tvorby, za to jsem vám velmi vděčný a doufám, že budete mít úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder