Je možné růst i bez pádů?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

V předchozí epizodě jsem si povídal s Petrem Benešem o jeho podnikatelských úspěších, ale i o jednom velkém pádu. A jak je mým dobrým zvykem, tak v této navazující epizodě bych se s vámi chtěl podělit o některé moje myšlenky nebo ponaučení, která jsem si z rozhovoru s Petrem odnesl.

 Není to tak, že bych si o vás myslel, že by vám něco uteklo nebo podobně. Je to spíš tak, že každý z nás si mohl odnést něco jiného, nebo někdy padne během hodinového rozhovoru tolik myšlenek, že není v našich silách si je všechny zapamatovat a zachytit. Proto bych se s vám chtěl podělit o ty myšlenky, které jsem zachytil a já, a budu určité rád, když napíšete i vy mně, co vás bavilo, co jste zapamatovali a podobně.

 Pravidelní posluchači znají už můj e-mail eder@firstclass.cz, psát mi ale můžete klidně zde na webu, na naše sociální sítě nebo prostě tam, kde je to pro Vás pohodlné. 

 Pojďme se ale teď vrátit k myšlenkám Petra Beneše. Největší obdiv si podle mně Petr zaslouží především za svou pracovitost, i když o tom v podcastu přímo nemluvil. Říkal mi, že pracovat vlastně začal už ve 14 letech, kdy chodil prodávat knihy po telefonu a kdy už tehdy bylo jeho hlavním cílem dostat se mezi obchodníky firmy, pro kterou pracoval. A to se mu také podařilo. 

Těžko říct, kde se v Petrovi vzalo toto zaměření na výkon, kde se v něm vzala ta touha po tom být neustále mezi nejlepšími. Evidentně se ale tato touha stala hnacím motorem jeho úspěchu. V 19 letech rozjel svou první firmu, která sice do roka zkrachovala, ale jeho to stejně neodradilo, šel prostě dál, založil novou firmu a netrápil se minulostí, netrápil se zklamáním. Netrápil se tím, co se mu nepovedlo, ale soustředil se na to, co se mu může povést. Prostě šel dál a nezalekl se neúspěchu. 

Petr během rozhovoru zmiňoval, že dle něj je úspěch pouze a jen o vytrvalosti a překonávání překážek, kterých se prostě nesmíte zaleknout. A jeho život a úspěchy, kterých se mu podařilo dosáhnout, jsou toho podle mě rozhodně důkazem. Už jen to, když si uvědomíte, že 16 let budoval nějakou firmu, podnikal, přebíral zodpovědnost za své zaměstnance a jejich práci. Dalo by se možná říct, že za celou tu dobu si zvykl hlavně na velké úspěchy, firma rostla, dařilo se jí, měli více a více zaměstnanců, více a více projektů, zákazníků, tržeb, zisků a tak dále. Možná že ještě v roce 2016 by se dalo o Petrovo mluvit jako o někom, kdo našel recept na úspěch a komu rozkvétá pod rukama všechno, na co sáhne. Teď už asi těžko říct. 

Přesto ale přišlo jedno velké životní ponaučení. Jedno jediné rozhodnutí, u kterého nebyl Petr dostatečně obezřetný a které ho vlastně stálo téměř celou jeho firmu. 

Já jsem se na to Petra v rozhovoru ptal, a vlastně doteď tomu pořádně nerozumím. Zkoušel jsem selským rozumem pochopit, jak mohl dopustit, aby jejich nový projekt takto vysál celou jeho firmu, ale to se mi bohužel nepodařilo, a jak jsem pochopil, tak i sám Petr si už dnes uvědomuje a nebojí se přiznat, že prostě udělal jednu velkou chybu, za kterou musel krutě zaplatit. 

 Dneska by to samozřejmě udělal už celé jinak, ale na to se bohužel opravdu nehraje. Myslím si ale, že na tomhle Petrově životním momentu a rozhodnutí je tím nejdůležitějším ponaučení, které si můžeme odnést my všichni. To ponaučení by možná mohlo znít: Nenechte se příliš opít svým současným úspěchem. Nemyslete si, že jste odhalili univerzální rovnici úspěchu. Nepovyšujte se nad své skutečné dovednosti a schopnosti. Přistupujte k úspěchu a všemu, co děláte, s pokorou, jen tak nepřestanete růst.

Petr tu svou chybu pojmenoval zcela jasně. Dostal patrně skvělý podnikatelský nápad, získal novou osobní vizi, za kterou se vydal. Tou chybou ovšem bylo, že chtěl toho svého cíle, svojí nové vize, dosáhnout co nejrychleji, a hlavně sám. Jeho vize byla prostě příliš ambiciózní a porušil jedno ze základních pravidel zdravého růstu: Chtěl vyrůst rychle a sám. Tak ale přece růst nefunguje, všechno potřebuje svůj čas, a čím většího výsledků chcete dosáhnout, čím více ovoce chcete na konci své práce sklidit, tím více parťáků a tím více času budete potřebovat. Opravdového úspěchu prostě nikdy nedosáhneme sami, neměli bychom na to zapomínat. Může se nám to krutě nevyplatit. Petr Beneš už to dnes ví, tak ani my bychom na to neměli zapomínat, ať už je náš úspěch jakýkoli.

Jak je ale vidět, tak lidé, kteří jednou dokázali z ničeho vybudovat něco mimořádného, dokážou toto zopakovat i v jiném prostředí, v jiném odvětví. Spousta jiných lidí by to možná nezvládla, kdyby najednou přišli o to, co budovali tolik let. Pro Petra byla jeho firma jako jeho dítě. Musel z ní ale odejít. Dokázal se ovšem rychle oklepat a začal znovu sbírat úspěchy jinde, v jiné firmě, v jiném odvětví. Prostě a jednoduše využil nasbíraných zkušeností a začal je úročit někde jinde. Takový je zkrátka život: jednou vyhraješ, jednou prohraješ, jednou jsi dole a jednou nahoře. Nejdůležitější je právě nezaleknout se neúspěchu a nepřestat kvůli tomu růst. Když jsme byli dětmi a učili se chodit, tak jsme také často padali na zem, občas nám pomáhali zvednout se rodiče, ale i to jsme se naučili sami.

 Petr Beneš není sám, kdo přišel o to, co budoval spoustu let. Když se začnete věnovat příběhům úspěšných lidí, tak zjistíte, že vlastně skoro většina z nich nějakým způsobem spadla na zem, důležité ale je, že se dokázali znovu odrazit. Výhodou těchto lidí potom je, že mají většinou obrovské množství zkušeností a dovedností, takže jejich nová cesta na vrchol bývá mnohem rychlejší než ta původní. I na Petrově příběhu si toho můžeme všimnout.  

Možná, že když někdo z vás slyšel rozhovor s Petrem, mohl dostat strach zkoušet něco nového, mohl dostat strach udělat nějaké rozhodnutí. Mohl si říct: „Mám teď sice nový nápad, ale co když udělám chybu a taky o všechno přijdu?”. To by mě skutečně mrzelo, pokud by si z rozhovoru někdo odnesl něco podobného. Já si totiž myslím, že bychom se nikdy neměli bát zkoušet nové věci, neměli bychom se bát dělat chyby. Důležité je prostě nenechat se zlákat naším egem, které si myslí, že jsme neporazitelní. Občas je fajn se zastavit, podívat se na to, co dělám, z takové té ptačí perspektivy a jen vyhodnotit všechna rizika. Ujasnit si své kompetenční hranice, zda už náhodou nejsem za nimi, a hlavně nezapomenout na pokoru. Věřím, že tam je klíč k neustálému a zdravému růstu. Růst totiž lze i bez pádu, jen nesmíme chtít růst příliš rychle.

Co myslíte vy? Klidně mi napište, budu se těšit na vaši zprávu, taky budu moc rád, když budete moje podcasty sdílet na vašich sociálních sítích, pokud budete mít pocit, že by mohly někomu pomáhat. Moc vám zato děkuji, nezapomeňte si dát odběr Myšlením na vrchol ve vaší oblíbené aplikaci, a hlavně mějte úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder