Proč se bojíme změn a žijeme bez růstu

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

“Změna je trvalý stav”. Toto je heslo na scio škole, na kterou chodí moje děti. Když jsem to heslo slyšel poprvé, nedocházelo mi, jak silné a podstatné je. Strach ze změn je totiž jeden z nejčastějších strachů všech lidí v naší společnosti. Naprosto tomu rozumím, nikdo nemá rád, když se mu mění zažité pořádky, když je nucen dobrovolně vystupovat z komfortní zóny. Každý má rád nějaké své jistoty. Otázkou ale možná je, jaké jsou ty jistoty. Hlavně v dnešní době, která je velmi rychlá a progresivní. Mám pocit, že dříve, třeba ještě před dvaceti lety, se vše vyvíjelo tak nějak postupně a přirozeněji. Zatímco dnes, díky rychlosti komunikace, jaká ve společnosti vládne, mnohem rychleji probíhají i všechny změny.

 Z jedné strany je to samozřejmě skvělá záležitost, protože se díky tomu můžeme my všichni mnohem rychleji rozvíjet a posouvat. Samozřejmě ale záleží na tom, zda jsme na takové rychlé změny jako společnost připraveni. 

 Nedávno jsem někde četl, že profese, které budou za 15 nebo 20 let nejžádanější, dnes ještě vůbec neznáme a nemáme absolutně představu o tom, jaké dovednosti a schopnosti budou pro takové profese zapotřebí. Jisté je, že spousta profesí zanikne, některé nahradí roboti a jiné zase vzniknou. Proto když přemýšlím nad vzděláním našich dětí, které by je mělo připravit právě na ten produktivní a pracovní život, tak si uvědomuji, že to nejdůležitější, co budou moje děti potřebovat, je umět se flexibilně a rychle přizpůsobit všem změnám. Samozřejmě hned vedle orientace v informacích a práce s nimi. 

 Umění přizpůsobit se novým trendům a zároveň umět si sám vybrat a přizpůsobit svým potřebám prostředí, ve kterém žiju, vnímám jako jednu z nejpodstatnějších dovedností budoucnosti, která bude potřebná pro šťastný život a osobní růst každého z nás. Lidé mají prostě strach dělat změny, mají strach z neznámého. Žijí raději v nějaké uměle vytvořené realitě, řekněme nějaké iluzi bezpečí, že nejlepší, co mohou udělat, je zůstat tam, kde jsou a hlavně nic neměnit. Co kdybych náhodou kvůli té změně ztratil to, co jsem už získal? Opět se vracím k tomu, že lidé mají averzi ze ztráty, bojí se často riskovat a nepřemýšlejí víc nad tím, co lepšího by mohli získat. Třeba práci svých snů, která je bude skutečně bavit. Třeba lepší kolegy. Třeba lepší plat nebo více času na rodinu. Já to opravdu nevím. Tohle prostě neví nikdo, ale dokud se to nerozhodne změnit, tak to nikdy nezjistí. 

Všichni se prostě bojíme změn, i když si to mnohdy nejsme schopni připustit. I když si to možná neuvědomujeme, je to tak a je to naše přirozenost. Strach je hlavně náš ochránce, má nás bránit před něčím neznámým. Je to ale vždy jen o našem rozhodnutí, zda budeme žít ve strachu a budeme čekat, až budeme ke změně donuceni nějakou masou, společností, ve které žijeme, nebo zda budeme zodpovědní za svůj život a postavíme se ke každé změně čelem.

Někdy mě skutečně až zaráží, jak někteří lidé vyčkávají až do poslední vteřiny, než se rozhodnou udělat změnu. Čekají na to, až budou okolnostmi k té změně donuceni, a potom ji provádějí pod tlakem, bez rozmyslu a často i s omezenými možnostmi. Typický příklad může být, když někomu končí nájemní nebo pracovní smlouva a on do poslední chvíle vyčkává a říká si, že ji nebude problém prodloužit a že není zapotřebí nic měnit. I v takhle základních věcech se bojíme dělat změny a raději věříme, že vše zůstane tak, jak to je.

 Myslím si, že spousta z nás v letošním roce tenhle fakt pocítila, nebo pocítíme mnohem víc než kdykoli předtím. Jak dlouho už podnikatelé a různí ekonomové mluví o tom, že přijde nějaká krize, nějaký hospodářský útlum? Myslím si, že jsem o tom slyšel už v roce 2018. Tehdy ekonomové říkali, že bychom si měli dělat rezervy a připravovat se na horší období, dělat si zásoby, připravovat se na změny, které jsou tak jako tak nevyhnutelné. Všichni o tom mluvili, ale kolik z nás se na změnu opravdu připravilo? Ještě v lednu a v únoru  jsme si vůbec nepřipouštěli, že by nějaké změny mohly nastat, plánovali jsme vesele dál hospodářský růst a dělali,  jako by se nic nedělo. 

Tss, nějaká breberka ve Wu-chanu, jak ta by nás mohla ohrozit? A najednou, jako blesk z čistého nebe, ze dne na den, jsme byli ochotni přijmout nová společenská pravidla. Najednou jsme chápali, proč musíme nosit roušky, přijali jsem tu změnu, protože ji pokořil mnohem větší strach než strach z toho, jak budu vypadat s rouškou ve společnosti a že si budu připadat jako hlupák.

 No a co se děje teď ve většině firem? Všichni mluví o tom, že firmy budou nuceny propouštět. Každý den najdu někde nějaký nový článek, který vypovídá o tom, že je to nevyhnutelný trend a že nebýt různých covid-programů, firmy by už propouštěly dávno. A jak reaguje většina lidí ve společnosti? “Mě se to netýká, já mám svoje jisté, jsme teď sice už třetí měsíc na home-office, dělám polovinu práce než dřív, ale firma si mě určitě nechá. Není zapotřebí nic měnit”. Opravdu? Chápete to? Já tedy ne. 

 Pravda je prostě taková, že růst a rozvíjet se zvládli vždycky jen ti, kteří dokázali včas přijmout a zavést důležité změny. Ve chvíli, kdy se vyhýbáme změnám, žijeme v minulosti. Pocit umělého bezpečí a život v minulosti nám brání žít v přítomnosti a vytvářet novou, lepší budoucnost. Proto si hlavně dnes uvědomuji, jak silné je heslo “změna je trvalý stav”, protože opravdu bohatý život je prostě plný změn a záleží na každém z nás, zda se k němu rozhodneme. Spousta z nás teď možná stojí na prahu nové, lepší budoucnosti, stačí se jen rozhodnout vykročit a nebát se změny. Naopak, těšit se na ni a být připraven.

 A co si myslíte vy o současné době? Jste jedním z těch, který vyčkává do poslední chvíle, a pak nastoupí do toho hlavního proudu a nechá se unášet, nebo jste schopni udávat směr? Zajímají mě i vaše názory, tak se o ně nebojte podělit třeba do mého e-mailu  eder@firstclass.cz, zprávou na můj LinkedIn profil nebo klidně i veřejně zde na webu nebo našich sociálních sítích, kde můžete podcast i sdílet, pokud si myslíte, že by mohl zajímat i někoho z vašich přátel. Možná že i někdo z nich se stane pravidelným odběratelem. Těším se na vaše zprávy a pro dnešek už přeji vám všem úspěšný a krásný den plný změn.

© Lukáš Eder