Jak řídit lidi? Stejně jako malé děti, musíte je nechat růst

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Zkuste si, prosím, představit, že jste podnikatel, který už třicet let buduje úspěšnou firmu, a chystáte se ji předat svému následovníkovi, synovi. Rádi byste mu předali i veškeré know-how a znalosti, které jste za celých třicet let nasbírali. Chcete, aby se vašemu synovi i firmě dále dařilo a aby se vyhnul zbytečným chybám? Jak toho dosáhnout?

Potom si, prosím, zkuste představit, že jste manažerem ve firmě a vedete pracovní tým. Potřebujete, aby vaši podřízení byli samostatní, aby byli schopni plnit vaše příkazy, přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí, přitom nepřekračovali své kompetence, ale zároveň nečekali na schválení každé prkotiny, kterou se chystají udělat. Jak toho dosáhnout?

A teď dejme tomu, že jste rodič, máte malé dítě a pozorujete, jak vyrůstá. Díváte se, jak se učí chodit, mluvit, běhat, zpívat, počítat, psát, číst. 

Pokud byste to malé dítě všude nosili na zádech a nenechali je spadnout, nebo pokud byste za vaše dítě všude mluvili, pokud byste mu všechno přečetli, všechno za něj napsali a spočítali, aby náhodou něco neudělalo špatně, mělo by potom potřebu se to učit? Asi těžko, viďte. Když pozorujeme, jak rostou naše malé děti, dokážeme jim odpustit jejich chybu. Dokážeme pochopit, že musejí spadnout, aby se mohly znovu zvednout a udělat nový krok. Chápeme, že žádný učený z nebe nespadl a že jim chvilku trvá, než se naučí psát a počítat. Vidíme, že u toho dělají chyby, a dokážeme je pochopit. Uvědomujeme si, že chyby v tu chvíli patří k jejich přirozenému vývoji a jejich růstu. Jsme jako rodiče trpěliví a čekáme, až se naučí běhat. 

Když se ale bavím s manažery nebo podnikateli na různá témata, která řeší ve svých firmách, tak už nejsou tak trpěliví a chápaví vůči svým podřízeným nebo klidně i dětem, pokud jim třeba nějakou firmu předávají. Jsou rozčílení, když někdo z nich udělá nějakou chybu, nadávají svým podřízeným za jejich chyby, jsou schopni jim je vyčítat nebo je za ně trestat. K čemu ale takové jednání vede? 

Zkuste se zamyslet a představte si, že nějaký váš podřízený udělal chybu. Vy ho za tu chybu potrestáte, klidně ho seřvete, nebo mu vezmete část platu. A teď si představte, že máte malé dítě  a to se učí chodit a spadne na zem nebo klopýtne o nějaký kamínek. Asi těžko v tu chvíli začnete na své dítě křičet a trestat ho za to, že neumí chodit. Současně se nebudete chtít učit chodit za něj, víte, že pády patří k procesu učení se chůzi. Prostě a jednoduše dokážete u svých děti pochopit, že chyby jsou nedílnou součástí každého růstu. Tak proč to nechápete také u svých podřízených?

Od spousty podnikatelů a manažerů často slýchávám slova typu: “To je snad horší než s malejma dětma,” nebo “Co si člověk prostě neudělá sám, to nemá,” nebo taky “Práce s lidma, to je jako s dětma, člověk aby je pořád jen vodil za ručičku”. Jestli jste někdy vedli nějaký pracovní tým nebo podnikali, prostě pracovali s lidmi, tak víte moc dobře, o čem mluvím. 

A teď vlastně proč tady o tom mluvím. Já naprosto chápu, že je náročné a vyčerpávající řešit problémy, které jste nezpůsobili. Řešit chyby druhých. A že nás rozčiluje, když někdo dělá zbytečné chyby. A máme v tom prostě pravdu, práce s lidmi a s podřízenými je opravdu jako práce s malými dětmi. Ne ale v tom smyslu, že by ty děti, tedy naši podřízení, nic neuměly, ale především v tom smyslu, že je to musíme nechat naučit se. Musíme je nechat ty chyby dělat. Jen tak se z nich budou schopni poučit a příště to udělat lépe, jen tak mohou naše děti vyrůst a jen tak může s nimi růst i celá naše společnost. Ve chvíli, kdy budeme řešit jejich chyby za ně, nebo snad dokonce dělat jejich práci za ně, tak se potom jednoho krásného dne stane, že až ve firmě nebudeme, tak oni nebudou schopni nic udělat sami. Nebudou schopni se rozhodnout, budou se bát udělat chybu, protože už tady nebude ten velký táta nebo máma, kteří přijdou a vyřeší problém, nebo to udělají za ně. 

 Já často říkám, že nejvíce inspirací pro náš život můžeme hledat v našich dětech. Nemusíme je ale hledat jen ve smyslu, jak se děti chovají, ale také jak se chováme my vůči nim. Krásným příkladem může být taková ta ohrádka na schodiště, kterou si instalujeme doma, když máme obavu z toho, aby naše malé dítě nespadlo ze schodů. Asi těžko řeknete: „Nebudu dávat na schody ohrádku, když spadne, alespoň si to bude pamatovat a naučí se chodit po schodech.“ To je samozřejmě blbost a je to zcela logické. Namontujete ohrádku do té doby, dokud vás dítě nepřesvědčí o své schopnosti chodit po schodech. Jste manažerem prostředí růstu vašeho dítěte. Ovládáte jeho prostředí a uzpůsobujete ho tak, aby vaše dítě nemohlo napáchat nějaké škody samo sobě nebo svému okolí. 

No a naprosto stejně můžete jako manažer nebo podnikatel přistupovat k růstu vaší firmy a vašeho týmu. Můžete přece přenechat odpovědnost na lidech, nechte je dělat ty chyby, díky nimž se stanou ve výsledku lepšími. Díky nim získávají zkušenosti, dovednosti a rozšíří si své vlastní kompetence. Vaším úkolem jako manažera nebo podnikatele by potom mělo být připravit takové prostředí, aby ty vaše děti, tedy podřízení a zaměstnanci, napáchali svou případnou chybou co možná nejmenší škodu a dokázali u toho vyrůst.

Jaký máte na toto téma názor vy? Máte třeba nějaké zkušenosti, kdy jste si uvědomili, že nelze řešit všechny problémy za druhé a že občas prostě musíte umět přihlížet chybám druhých a nechat je si jimi projít? Nebojte se podělit o svou zkušenost, klidně mi napište e-mail a třeba se můžeme i společně potkat na rozhovoru v mém podcastu. Klidně to berte jako pozvánku ke mně do podcastu, napište mi zprávu na eder@firstclass.cz, do ní uveďte, co si o tom myslíte nebo jaký máte příběh, a rád se o tom s vámi pobavím osobně. Třeba budete i vy někoho z posluchačů inspirovat k růstu a třeba i vy někomu uděláte úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder