Dvě zásadní věci, kterými můžeme ovlivnit rozvoj sebe sama i svých dětí

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

V předchozí epizodě jsem se věnoval dotazu posluchače Dušana, který přemýšlí nad tím, jak předat co nejvíce získaných zkušeností a informací své dceři, a pomoct tak k jejímu osobnímu růstu. Já jsem v té epizodě přemýšlel, jak nejen Dušanovi, ale i vám ostatním, kteří máte možná podobné dotazy, pomoct. Řešil jsem totiž to samé. Když jsem si přečetl něco o osobním rozvoji nebo si osvojil nějakou dovednost, říkal jsem si – proč nás tohle neučili nikde na škole, oč jednodušší by mohl život být, pokud bych býval tohle vše věděl, když jsem odcházel ze školy. No ale není čas plakat nad rozlitým mlékem. To, co já dnes vím, přece mohu předat svým dětem, a možná jim tak alespoň pomoct ke startu do života. Ale jak na to? Ti z vás, co už mají děti trošku odrostlejší a samostatné, se mnou asi budete souhlasit, že když za nimi přijdete a řeknete jim, že by měly něco dělat nebo si něco osvojit, jen proto, že jste si to přečetli někde v knize, dočkáte se pouze nechápavých pohledů. Ty děti tomu patrně nebudou rozumět, nemají vaše zkušenosti, nevědí, k čemu by jim to mělo být dobré, a hlavně mají teď také trochu jiné hodnoty než vy. A právě naše hodnoty udávají naše potřeby a podle těchto potřeb se potom rozhodujeme a jednáme. Jak ale tedy na to?

Já jsem v té předchozí epizodě vyprávěl svou zkušenost se synem, který měl prakticky odpor ke vzdělání, a mě to trápilo. Věděl jsem, že je to chytrý kluk, a vnímal jsem ten obrovský potenciál, který se v něm skrývá, ostatně jako v každém dítěti. Podle mého názoru není na světě žádné zdravé dítě, ve kterém by nebylo zasazeno semínko budoucího úspěchu. Všichni jsme se narodili s nějakými talenty a potenciálem mimořádného úspěchu, a pokud se nám podaří tyto talenty objevit a máme vhodné prostředí na jejich rozvoj, máme ten nejlepší předpoklad stát se pravdu úspěšnými a dobrými v tom, co děláme. 

Pojďme se ale teď vrátit k mé zkušenosti a k tomu, jak se nám společně s mou milovanou ženou podařilo v našem synovi probudit jeho talenty a vzbudit u něj, řekněme, nějakou touhu po vzdělání a chuť učit se novým věcem.

Jak jsem říkal, před pěti lety měl náš syn ke vzdělání prakticky odpor. Nesnášel dělání domácích úkolů, učitel ve škole byl prakticky jeho úhlavní nepřítel. Neměl absolutně chuť něco se učit, myslel si, že cizí jazyk nikdy potřebovat nebude. Vždyť přece chtěl být tím instalatérem, tak proč by se měl zajímat o nějakou angličtinu, dějepis nebo zeměpis a podobně. Dnes je to už ale úplně jinak, do školy se těší. Dokonce teď, když jim školu zavřeli, byl strašně naštvaný, protože on se chce učit, najednou ho baví zajímat se o nové věci, získal ke vzdělání kladný vztah. Má už ve třinácti letech konkrétní sny, je schopen nám vyprávět, kde a jak chce žít, čím se chce živit nebo co by chtěl dělat. Dokonce i sám přemýšlí o tom, jestli přece jen nepůjde nejen na střední školu s maturitou, ale i na vysokou školu. Za mě docela posun od instalatéra. A co mi úplně vyrazilo dech, tak nejenže se rád učí anglicky a chce si tento jazyk osvojit, ale ve škole začal chodit i na španělštinu a sám se doma dobrovolně začal učit německy. To je docela posun, nemyslíte? Od kluka, který nesnášel školu a jeden cizí jazyk, ke klukovi, který se dobrovolně učí tři cizí jazyky a do školy se těší. Dokonce když jsme mu s manželkou nedávnou řekli, uděláme si prodloužený víkend na chalupě a v pátek vás omluvíme ze školy, nechtěl o tom ani slyšet. Řekl prostě ne, já chci jít do školy, v pátek máme španělštinu a já o ni nechci přijít. To vám vlastně tak nějak vykouzlí úsměv na tváři. A já si říkal, páni, to je mazec, co já bych za to ve třinácti dal, kdyby za mnou takhle rodiče přišli. 

No a teď se pojďme podívat na to, co stojí za tou velkou změnou v našem synovi, nesmím zapomenout samozřejmě ani na toho mladšího, jedenáctiletého, kde je ten progres velmi podobný. To ale teď není důležité. Obrovskou zásluhu na této transformaci našich dětí má změna prostředí, na které jsme s manželkou zapracovali. Dali jsme děti na soukromou základní školu, nám se líbil koncept ScioŠkoly, kde se zaměřují právě na hledání talentů a posilování silných stránek, a hlavně se zaměřují na práci s informacemi, a ne jen biflování nepotřebných dat a údajů. Určitě tak patří velké díky i jim. Podobných konceptů je dnes spousta a slyšel jsem už i o standardních státních školách, kde se odpoutali od toho standardního způsobu vzdělávání. Prostředí tak vnímám jako jednu z klíčových věcí, kterou může každý rodič ovlivnit ve prospěch sebe sama a svých dětí. Není to však jen prostředí ve škole, ale i doma. A tady jsem si ověřil, že jednoznačně platí: příklady táhnou. Jestli chcete, aby vaše děti něco dělaly, aby se nějak chovaly nebo si osvojily nějakou dovednost, zamyslete se nejprve nad tím, zda to i vy sami tak děláte. Věřte, že až to začnete dělat a začnete se tak chovat, budou to dělat i vaše děti. 

Teď to možná může vyznít, jako že máme úplně ideální domácnost a vše šlape jako hodinky, ale nenechte se mýlit. Ani nevíte, kolikrát jsem si uvědomil, že sám chci po našich dětech, aby se nějak chovaly, a sám to nedělám. 

Každý máme zažité nějaké vzorce chování, které jsme převzali od našich rodičů. Tyto vzorce jsou ukotveny hluboko v našem podvědomí, a pokud nad tím racionálně přemýšlíme, snadno se podle nich začneme chovat. Kolikrát už jsem od synů slyšel věty typu „hmmm, jasně, no hlavně že kdybychom tohle udělali my, že jo…“.

  Když vám tohle řeknou a vy si uvědomíte, že mají pravdu, ani nevíte, jak moc to ego bolí, když je přistiženo při činu, že se chovalo, jinak než jste sami kázali. A víte, co je na tom nejlepší? To, že to ego bolí, že se cítí být poníženo, je vlastně strašně dobře – může vám to pomoct držet ego na uzdě a nenechat ho růst. Naopak ve chvíli, kdy jste schopni uznat chybu a říct třeba „no jo, máš pravdu, já sám to po vás chci a pak se chovám takhle…“, máte skvělou příležitost nejen k růstu identity svého vnitřního já, ale také ke společnému růstu se svými dětmi. A když můžete růst společně, je to to nejkrásnější. Rozhodnutí je ale vždy jen na nás, zda opravdu chceme společně růst.

Tak snad vám tahle moje zkušenost nějak pomohla nejen k růstu vašich dětí, ale vlastně každého z vás. Dejte mi určitě vědět, zda máte nějakou podobnou, nebo klidně i úplně jinou zkušenost, moc mě to zajímá. Psát mi můžete zde na web, také na naše sociální sítě a tam můžete podcast klidně sdílet. Díky moc za to a pro dnešek už vám přeji krásný a úspěšný den.

© Lukáš Eder