Jak nechat růst ty, na kterých nám opravdu záleží?

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Minulou neděli jsem ráno vstal, a když jsem se po snídani podíval na telefon, byla tam milá zpráva od jednoho z mých posluchačů. Psal mi Dušan, je obchodníkem, dělá B2B a už 16 let pracuje ve stejné společnosti. Už jen za tohle si u mě Dušan získal uznání. Neznám příliš mnoho obchodníků, co vydrží spokojeně u jedné společnosti tak dlouho. Dušan mi psal, že je s prací a vlastně i se svým životem spokojený, že prakticky nemá co měnit. Rád by se dál rozvíjel a rostl na své osobnostní úrovni, a proto mě požádal o tip na pět knih osobního rozvoje. Knihy si Dušan přál ke svým blížícím se narozeninám a dal sám sobě závazek, že je do Vánoc všechny přečte. 

Reagoval jsem prostřednictvím krátké video zprávy a pár knih jsem Dušanovi doporučil. Nakonec jich nebylo pět, ale osm. I tak mi Dušan napsal, že výzvu přijímá a knihy přečte. Co bylo ovšem zajímavější, byla odpověď na video, které jsem pro Dušana zpracoval. Když se na něj totiž díval, šla okolo něj jeho malá dcerka a zajímala se, co mu to tam mluví za pána na počítači. Dušan si tak získal pozornost své malé bystré dcerky a začal jí popisovat, co já tady teď vám, tedy proč jsem mu video natočil. Nicméně mi Dušan v odpovědi položil ještě jeden dotaz a já si jej teď dovolím část jeho zprávy odcitovat:

 „Myslím, že takovou pozornost jsem docela dlouho jako otec neměl… 🙂 Když jsem navíc pak dceři ukazoval nějaké standardně bláznivé koučingové video s Petrou Bouškovou, byla nadšená. Šel jsem si zaběhat a vrtalo mi to hlavou. Říkám si, vždyť já všechno info, co vím, můžu nějak předat své dceři, která by tak třeba v osmnácti vlastně jednoduše věděla, co já vím ve čtyřiceti. Rozhodně tedy bude o dost víc ready pro život, než jsem byl já v jejím věku. Tak nějak v tom ale čekám nějaký háček. Každopádně ode dneška jdu do praxe :), uvidíme, jak to s dcerkou oba dáme. Jak to vidíte Vy, Lukáši?“

Já ještě jednou děkuji Dušanovi za jeho zprávy, opravdu mám radost z každého mailu nebo komentáře co mi posíláte. Souhlasím s ním, že pokud se dospělý člověk začne zajímat o osobní rozvoj a chce začít jakýmkoli způsobem pracovat sám na sobě, má díky dnešní informační době prakticky neomezené možnosti. Jak ale pracovat s dětmi v různém věku, pokud jim chceme předat nějak svou zkušenost a chceme, aby děti rostly společně s námi?

Já tady asi mohu předat jen svou osobní zkušenost, mám doma dva kluky, dnes jim je jedenáct a třináct let a je opravdu radost je pozorovat a vnímat, jak se sami přirozeně rozvíjejí a učí novým věcem. Samozřejmě i my jsme s mou milovanou ženou přemýšleli nad tím, jak našim synům předat do života to nejlepší z toho, co jsme se sami naučili. 

Víte, já nejsem zastáncem takového toho přístupu „musíš“ nebo „měl bys“. Znám spoustu rodičů, co přistupují k výchově děti stylem „musíš jít na gympl a potom na vysokou školu, budeš dělat tenhle sport a tamhle a tohle, protože já vím, že je to pro tebe to nejlepší“. Pamatuji si například i na větu jedné naší známé, která když jsem se bavili o výchově děti prohlásila: „Jestli moje dcera nevyjde do života minimálně s bakalářem, tak to nepřežiju.“ Když jsem slyšel tuhle větu, problesklo mi hlavou, no chudák dcera. Já to teď rozhodně nechci soudit a ani mi to nepřísluší, jsem toho názoru, že každý dělá nejlépe, jak umí, a každý chce pro své děti to nejlepší. V tu chvíli mě ale napadá jedna otázka: jak zrovna já můžu vědět, že gymnázium a vysoká škola budou pro naše děti to nejlepší?

Víte, já si myslím, že těch vystudovaných vysokoškoláků, co celý život dělají něco, co je často ani nebaví, už tady máme spoustu. A razím takovou filozofii, že mým úkolem jako rodiče není říkat našim dětem, co je pro ně nejlepší nebo jakou školu by měly studovat a kým by se měly stát. Myslím si, že já jako rodič bych možná měl být trochu víc jako kouč našich dětí a snažit se je vést, podporovat je v tom, aby zkoušely nové věci, aby neměly strach dělat chyby a aby objevily obor, který je v životě bude bavit a naplňovat.

Ale jak toho dosáhnout, jak se stát tím koučem, který vede a nechá své děti opravdu růst, nejen fyzicky, ale i mentálně?

Já teď opravdu mluvím jen z vlastní zkušenosti, nevím, jestli je to dobře, ale dělám to s tím nejlepším záměrem. Jak jsem říkal, máme doma dva kluky, a tady by se asi příslušelo zmínit, že jsem do role jejich otce vstoupil asi teprve před šesti lety. O toho svého biologického bohužel přišli při autonehodě, ale já jsem si je zamiloval stejně jako svou úžasnou ženu a beru je jako své vlastní děti. Na této zkušenosti jsem si ověřil jednoduchou pravdu a tou je, že příklady prostě táhnou. Když bylo našemu staršímu synovi sedm, měl jako vzor svého strýce a chtěl být instalatérem. Na tom jsem samozřejmě neviděl nic špatného, říkal jsem si, proč ne, jestli to opravdu budeš chtít, tak jím jednou budeš. Mrzelo mě ovšem, že náš syn neměl kladný přístup ke vzdělání. Měl jsem z něj až takový pocit, že vzdělání je pro něj životní nepřítel číslo jedna. Domácí úkoly byl schopný dělat hodiny a měl k nim obrovský odpor. Problém ale nebyl v tom, že by byl hloupý nebo že by dané látce nerozuměl. Jemu to prostě přišlo zbytečné a nechápal smysl těch úkolů, nevěděl, proč by je měl dělat. Pro představu – například učení angličtiny úplně nesnášel a byl nám tehdy schopný říct, že jako instalatér stejně žádnou angličtinu nebude potřebovat. Mně se s tím ale špatně žilo, trápilo mě to. Jednak z toho důvodu, že jsem viděl, že je náš syn kvůli škole nešťastný, jednak proto, že jsem v něm viděl a rozhodně stále vidím obrovský potenciál a přišlo mi škoda jej nevyužít. Jak ale na to, jak pomoci někomu růst, aniž bychom mu to dávali příkazem nebo ho k tomu donutili nějakým nátlakem?

Pokud vás to zajímá, rád se s vámi podělím o svou zkušenost v další epizodě podcastu Myšlením na vrchol. Pokud posloucháte podcasty zpětně, můžete se na ni hned vrhnout, a pokud jste pravidelní posluchači, budu rád když mi dnes napíšete a podělíte se o svoje zkušenosti nebo názory, jak byste to udělali na našem místě. Můj mail je eder@firstclass.cz. Těším se na vaše zprávy, a jestli máte pocit, že by nejen tento díl, ale i celý můj podcast mohl někoho ve vašem okolí bavit a zajímat, budu moc vděčný za jeho sdílení. Možná že i někomu z vašich blízkých pomůže, a udělá mu tak úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder