Na úspěch nikdy není pozdě aneb Příběh muže, který nepřestal růst

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Víte, co mě vždy nejvíce mrzí? Když se bavím s někým v pokročilejším, ale stále produktivním věku, řekněme 50+, ale vlastně – klidně i méně. A tito lidé říkají například, že už je pozdě na to, aby začínali něco nového. Aby se zkusili realizovat v nějakém novém oboru nebo rozjeli nějaký vlastní projekt. Spousta takových lidí může dojít k uvědomění, že celý život dělali něco, co je vlastně vůbec nebavilo, a jediným jejich motivem bylo uživit rodinu. Co je má ale motivovat teď, když mají děti odrostlé, a nemají tedy žádné závazky? Vždy když slyším někoho, jak uvažuje tímto stylem, že už je pozdě, aby začínal něco nového a že to už do toho důchodu nějak doklepe a potom si užije zasloužený odpočinek, říkám si, že je to skutečně škoda, když někdo dospěje do takového stavu své mysli. Víte proč? Protože podle mě na úspěch nikdy není ani příliš brzy, ani příliš pozdě. 

  Ono je jednoduché říct, na to jsem ještě příliš mladý, anebo naopak na to jsem už příliš starý. Pravda ovšem je, že ani jedno neplatí. Úspěchu můžeme dosáhnout v jakémkoli věku, jedinou podmínkou je, že ho opravdu chceme dosáhnout a nebudeme na něj čekat. 

Setkal jsem se v minulém týdnu na online schůzce s jedním obchodníkem a jsem přesvědčený, že jeho příběh může být inspirací a důkazem pro každého, kdo by o této myšlence snad pochyboval. Ten obchodník se jmenuje Stanislav Müller, a jak on sám hezky uvádí, narodil se v první polovině minulého století. Přesně řečeno v roce 1946. Ano, panu Müllerovi je krásných 74 let a stále je aktivním a nutno říct, že i poměrně úspěšným obchodníkem v síťovém marketingu. Pokud by vás zajímalo, s čím obchoduje, řekl bych vám, že prodává vysavače, to by mě ale pan Müller hned opravil, že rozhodně není prodejcem vysavačů, ale především obchodníkem se špičkovým čisticím systémem. A prý, jak říká Zdeněk Svěrák, cítí se být takovým poslem dobrých zpráv. 

  Podstatné ovšem není to, s čím pan Müller obchoduje. Na jeho příběhu je zajímavé, jak se k takovému obchodu dostal. Někdo z vás by si možná pomyslel, že je v multilevelu už desítky let a dnes je už jen na nějaké řídící pozici a jen motivuje kolegy v týmu a kasíruje provize. Nenechte se ale mýlit, pan Müller začal s obchodem v MLM před sedmi lety, když mu bylo 67 let, a dodnes je řadovým obchodníkem.

Možná i vás teď napadá, proč někdo v 67 letech začne s obchodem, a ještě k tomu v multilevelu, v síťovém marketingu. I já jsem si kladl tuhle otázku a Stanislava se zeptal. Jak se to stane, že se jako důchodce rozhodl pro aktivní obchod možná v tom nejsurovějším obchodním prostředí, kterým podle mého MLM rozhodně je. Možná že si říkáte, že pan Müller nebude mít žádnou rodinu. Tak to ale není, má velkou rodinu, má vnoučata a manželku, se kterou v letošním roce neoficiálně oslavili zlatou svatbu, tedy 50 let manželství. 

  Zkrátka a dobře pan Müller nedokázal být takový ten klasický důchodce, jak on sám říkal, co si jen dojde každý den pro rohlíky a noviny a pak sedí doma v bačkorách. Taky nechtěl být takový ten děda, co bude rozvážet a vyzvedávat vnoučata každý den na nějakých kroužcích. Prostě se cítil fit a měl neustále potřebu být přínosem pro společnost, ve které on sám žije. Aktivně podnikal do svých asi 64 let, a to v gastronomii, provozoval rychlá občerstvení a menší restaurace. Na důchod se zajistil, postavil si vysněný domek kousek za Prahou, a když nastoupil na ten zasloužený odpočinek, záhy zjistil, že to není nic pro něj. On měl neustále touhu a potřebu být nějak produktivní, něco dělat. A to jednak z toho důvodu, že opravdu nechtěl počítat každou korunu a rozmýšlet se, zda má z důchodu natankovat do auta, nebo jít do restaurace. Také chtěl být mezi lidmi. Zkoušel najít i uplatnění v nějakém běžném zaměstnání, dokonce přišel i na pohovor do společnosti, kde hledali nějaké prodejce, obchodníky. Víte ale, co mu na tom pohovoru řekli? Nechte to raději někomu mladšímu a raději si už odpočiňte. Dokážete si to představit? Jaký to musí být pocit, když víte, že jste zdraví a že byste mohli být pro společnost přínosem, ale jediné, co v té společnosti slyšíte, je „nechceme vás, už jste příliš starý“. 

Pan Müller věří na náhodu a říká, že náhoda není nehoda, pokud ovšem chcete najít štěstí, musíte mu jít taky trochu naproti. Jednoho dne otevřel noviny a tam viděl inzerát, kde stálo, že do Čech vstupuje německá společnost, výrobce vysavačů Vivenso a hledá obchodníky do své sítě. Stanislava to zaujalo, protože už léta měli doma konkurenční produkt. Čistě ze zvědavosti na inzerát zavolal, dohodl si schůzku a domů se vrátil jak s vysavačem, tak se smlouvou. Původně si říkal, že by to mohlo být fajn přilepšení k důchodu, pokud by se mu podařilo prodat jeden nebo dva stroje za měsíc. Časem ale zjistil, že to pro něj není jen o přivýdělku, ale že ho to skutečně baví, že ten aktivní obchod a každodenní kontakt s lidmi ho udržuje jak v mentální, tak i psychické kondici a taky jej to nutí jít neustále s dobou. S panem Müllerem jsem se s ohledem na situaci okolo pandemie setkal online a je pravda, že jsem si říkal, jestli to pro něj nebude překážka. Přece jen jsem věděl, že je mu 74 let, a napadlo mě, zda bude mít počítač s webkamerou, přístup k rychlému internetu atd. Nebyl to ale pro něj absolutně žádný problém, a abych vám pravdu řekl, tak i s výrazně mladšími ročníky jsem už zažil spoustu dotazů a problémů, než jsem se spojili online.

Pochopil jsem že pro pana Müllera není obchod jen možnost přivýdělku k důchodu, pro něj se z toho stal už takový životní styl, a jak on sám říká, bere to spíš jako takovou hru. Někdy prý dokonce vnímá i jako detektivku, když jde k někomu na schůzku a neví, jací lidé jej přivítají a jak schůzka dopadne. A když neprodá, nic si z toho nedělá a jde prostě dál. Nemá problémy chodit za mladými lidmi do moderních domácností, posílat jim videa na YouTube, musí si prý jen dávat pozor, aby na ně nepůsobil jako nějaký mentor nebo někdo, kdo je přišel poučovat. Uvědomuje si, že ten velký generační rozdíl může být překážkou. Ovšem překážky jsou od toho, abychom se je naučili překonávat, a ne abychom se jim vyhýbali. 

  Z přivýdělku se tak pro pana Müllera stal opravdový byznys, díky kterému nejen že nemusí obracet každou korunu a přemýšlet, zda si může dovolit jí třeba do restaurace. Může si plnit své sny. Říkal, že si teď zrovna chtěl koupit motorku, novou Jawu, kterou si nechal dovézt až z Indie. Rodina mu ji prý ale rozmluvila, mají o něj strach. Na jeho vision boardu tak vedle motorky zbývají ještě dva sny. Jednak je to obytné auto a také elektromobil. Přece jen je to technik, průmyslovák, a pro motorky a auta měl vždycky slabost. A taky chce jít s dobou, tak ho ten elektromobil láká. Je ale jedna věc, co by si Stanislav Müller opravdu přál, a to zemřít zdravý, alespoň trochu vzdělaný a taky bohatý. A pod bohatstvím už si prý každý má představit to své. 

Já si každopádně myslím, že pan Müller je krásným důkazem, že na úspěch není nikdy ani příliš brzy, ani příliš pozdě. Pokud by vás zajímal celý jeho příběh, konkrétně třeba jaké dvě nejdůležitější věci říká svým dětem a jaký je podle něj recept na padesátileté manželství, tak Petr Casanova zrovna dokončuje svůj výroční magazín FC Speciál, kterým v letošním roce oslaví 10 let od založení FirstClassu. Magazín bude mít 240 stran a na nich deset nejsilnějších myšlenek a příběhů, které ovlivnily Petrův život. Magazín bude v prodeji od začátku listopadu, ale teď probíhá předprodej na našem webu firstclass.cz. Věřím že v tomto magazínu najdete spoustu inspirace a síly nejen pro svůj úspěch, ale klidně i pro úspěch někoho z vašich blízkých. Jestli byste rádi někomu darovali povzbuzení a motivaci v této nelehké době, věřím, že Petrův FC Speciál potěší. 

Až vám magazín přijde do schránky a přečtete si jej, určitě mi dejte prosím vědět, který z příběhů v magazínu se vám nejvíce líbil. Můj e-mail je eder@firstclass.cz, psát mi můžete klidně i na náš web nebo na facebooku businessleaders.cz, kde můžete podcast i sdílet, nebo si i dát odběr podcastu ve své aplikaci. Díky moc i za vaše sdílení a nezapomeňte mít úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder